Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když se vrátím o tři roky zpátky, debut řecké formace Prometheus mi pořád zní jako mix Morbid Angel a Emperor, což je na stupnici temně metalové atmosféričnosti hodně široké spektrum nálad k vyjádření. Ale co, když v sobě kapela dokáže dusit tlející zbytky ikonických jater a po jejich požití mít prostorové vidění ne příliš vzdálené od kreativního císařpána, nemusí to být zas tak divoká představa. Prometheus je nesvatá trojice ze Soluně a Consumed in Flames je její poměrně srouzimelný mix brutality a emocí. Intenzivní a slušná záležitost, u které mi schází víc osobitosti, na druhou stranu však samo provedení snese ty nejpřísnější měřítka.

Nyní si ale beru na paškál jeho pokračování. Koncem října vyšlo u I, Voidhanger Records druhé album Resonant Echoes from Cosmos of Old. Hned na začátku bych měl zdůraznit, že mysticky atmosférické brutalitě zůstala družina nadále věrná a nevypadá to, že by z ní měla v záměru nějak uhýbat. Druhá práce je ale o poznání špinavější a víc se dotýká disonantních obyčejů současných spolků, načež se náležitě otevírá i po stránce náladotvornosti. Dvojka je zkrátka krapet jiná deska, ačkoliv staví na stejných základech. Zvuk alba je položený do nižších pater podzemí, kde už se moc nevětrá, o to více a zajímavěji vyznívá provzdušnění, které do zatuchlých prostor kapela posílá. V druhé polovině alba až překvapivě často. Tyhle vibrující ozvěny jsou jako hnusná skrvna na slunci.

Pokud debut doplácel na svou předvídatelnost, novinka je v podstatě albem, jehož možné trasy lze vnímat jako větší dobrodružství. Stejně jako to vypadá, že se kapela výrazově spíš vrací někam hlouběji pod zem, tak se to děje jenom pocitově, protože nové album je slušným krokem kupředu ve smyslu hledání další dimenze sebe sama. Prometheus znovu nepatří mezi ty nejoriginálnější soubory v okolí, ale po stránce zpracování a skladatelsky jsou borci dál. Od těžké deky na hlavách a plazící se po chodbách sklepení, po tklivé melodie a chuť se s nimi pouštět stále dál a nenechat je jen slušně prozvonit. A neznít u toho jako Nile (že ano...).

Kosmická dvojka mi zkrátka přijde zábavnější. Je to mix více extrémních světů. Pořád je znatelná ta symbióza mezi jižanským naturelem řeckých titánů a severským chvěním starých bran do zvláštních, nepoznaných světů. Dotek disonance, surově temného učení, vliv zaoceánské školy a znovu návrat do míst, kde jsou Prometheus doma a kde jim koluje v žilách šestý smysl pro melodické, snad můžeme říct i symfonické kování.

V neposlední řadě je Resonant Echoes from Cosmos of Old, narozdíl od debutu deskou, která se mi i po slušné protáčecí mašinérii neztratila z dohledu a pořád se vyplácí se k ní vracet. Prometheus se prezentují jako zdatní surovládci a je od nich hezké, že nezabředli do ultra-neprostupných tras s chaotickým značením a jdou si cestou, odkud se člověk vrací sice zmatlán k nepoznání, ale sám sebou. Určitě slušná práce a jistota častých poslechů i do budoucna.