Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

ANATHEMA operují na svém vlastním území, kde si sami hážou auty, nabíhají do vápna a dávají góly, což je na jejich kariéře to nejušlechtilejší. Postupem času se jejich typický rukopis víc a víc halí do bohatších aranžmá, kde dominují smyčce, klavír a poslední dobou také docela odvážný příklon k neživým rytmům. Nedá se však říct, že zrovna ony rozčísnou současné rozpoložení kapely, která tak trochu začíná krvácet z vlastní rukou způsobených zranění. Zatím nic tragického, ale místy to zabolí...

ANATHEMA jako by bilancovali, přitom mírně popocházeli vpřed a zároveň balancovali nad hranou hrozícího nevkusu. Ač je stále patrná snaha o začlenění nových prvků a posunutí tváře kapely někam dál, převládá dojem hledání v sobě samotných. Z dnešní polohy kapely cítím spíš nejistotu v touze vydat se kousek ven ze svého písečku a z toho pramenící uspokojení v motivech a postupech již známých a dnes tedy poměrně nezáživných. Pořád je to hezké, milé, k pohlazení, ale "Distant Satellites" není albem, které by umělo zaujmout svou hloubkou. Nenašel jsem ji, ač jsem hledal a podnikal časté výpravy k jejímu probuzení. Zbavit se však dojmu jakési přehnané snahy o něco, co možná není k mání, jsem doposud nedokázal.

Poslouchat nové album pro mě znamená spíš strávení obyčejného večera u pár dobrých písniček, kterých by na desce mělo být o něco víc, než jich tam doopravdy je. Tahle partička to má sice pořád v sobě, ale v současnosti pro mě platí spíš se vší slušností řečené - dobře zahráno, svědomitě šperkováno poutavými momenty, ale... Jen jich je méně a méně a nad jejich opravdovým účinkem musí člověk víc uvažovat než kdysi. Stejně tak jako nad zbytečně pucovanou slušností při hře na vše dobré. ANATHEMA jsou dnes o level níž, než v dobách své největší slávy, ať už ji bereme z pohledu svérázného doomování nebo postupné (a skvostně zvládnuté) proměny v ryze rockový soubor.

Uškytaný třetí díl ztraceného songu platí za to nejlepší, co lze od nového alba očekávat a byť je to skvělá věc, osud desky zachránit nemůže. Cítím z ní energii (což se o zbytku desky dá říct jen v pár bodech), chuť se odvázat a setřást nejistotu. Tou vedle této skladby netrpí ani vyloženě hezky zvládnuté vokály, ať už se bavíme o hrdle mužském nebo ženském. Necítím potřebu se vyžívat v poutavých proměnách jejich nálad, ale je třeba si povědět, že některé momenty jsou jednoduše vynikající. Hudebně ovšem ANATHEMA už tak přesvědčiví nejsou. "Distant Satellites" se prezentuje melancholií poněkud vyčpělou, tak trochu na náhodu a bez silnějšího dopadu na posluchačovo vědomí. Těch pár prázdných míst je jednoduše cítit a je to škoda.

ANATHEMA vyloženě nestrádají ani neumírají na sladkosti své vlastní tvorby, jen působí jaksi unaveně a bez vydatnějších nápadů jak naložit se svou atmosférickou muzikou. Je to bohužel přirozená reakce, která se album od alba zvýrazňuje. Nejvíce pak od předchozího "Weather Systems", které oproti novince působí pořád o něco svěžeji. Ani teď to nebudu brát jako trvalý následek výpadku bývalé energie, tedy toho krásně elektrizujícího kolem desek "Judgement", "A Natural Disaster" nebo "Alternative 4", ale je zřejmé, že se kapela ocitá za svým zenitem a těžko předpovídat, zda bude mít v současném rozpoložení a současné sestavě na to vydrápat se zpátky. Nic není věčné...