Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Esence pouti na věčnost, suverénní a dojemná. ANATHEMA natočila pokračovatele doom metalového klenotu ''The Silent Enigma'' a nakročila zcela jiným směrem. Po letech a dalším vývoji kapely není změna až tak markantní, ale v době vzniku ''Eternity'', šlo o počin téměř revoluční. Doomové klima zůstalo zachováno, ale skrz otevřená okna do temného pokoje fouká svěží vánek uvolnění a spjetí s nebem je mnohem vřelejší. Hudba je celkově velmi zjemněná, rockovější a hlavně atmosférištější. Cesta na věčnost nemá být něčím drastickým a bolavým, ale naopak krásným a smířeným.

A tím album ''Eternity'' je. Je to zasněná a velmi pocitová záležitost hovořící jazykem uvolnění metalových kořenů a dráždění rockové písničky. Je to předěl mezi smutně metalovou minulostí a atmo rockovými zítřky. V době, kdy album vzniklo, bylo vůbec tradiční, že zavedená doom metalová skupina začla být unavená sama sebou a poohlížela se po jiných způsobech vyjádření. Namátkou v 90. letech podobně jako ANATHEMA otočili kormidlem Tiamat, The Gathering a nejvíce si zavařili nejspíš Paradise Lost svým goticko-depeš pokusem ''Host''. Zanedlouho šli jinam i Theatre Of Tragedy, zalaškovali si i My Dying Bride a spoustu dalších hledalo, nacházelo i bloudilo kudy jít dál. ANATHEMA nastoupenou cestu nikdy neopustila a ''Eternity'' ji nastartovalo.

Dnešním uchem opravdu tohle album zní ještě hodně doomově. Jsou zde zbytky minulé surovosti a podzimním počasím obarvených starých ruin. Na druhou stranu je zjevné, kudy se chce ANATHEMA vydat a jak je těmto pokušením nakloněna. Rozevření se vstříc novým výzvám, které jim sedly jěště více než doomová ponurost, ve které měli téměř kultovní postavení. ''Eternity'' místy pluje otevřeným vesmírem, komunikuje s mimozemskými civilizacemi, dotýká se hvězd a jemně mručí nad stále zachmuřeným spodkem včerejších dní. Stejně lze vnímat i cover alba, kde náhrobní ikona anděla vystřelená do astrálu je co nejblíže nekonečnu. Album je hodinovou výpravou, kterou nahrála sebevědomá kapela, dobře si vědomá svých schopností a rozhodnutí. Sám jej vnímám jako ucelenou kolekci skladeb, jednotnou masu zapojující do své tvorby nové vlivy a celkové zklidnění. Jak se později ukáže, ''Alternative 4'' jde ještě mnohem dál a obě alba spojuje právě odhodlání nestát a vyvíjet se. A přitom přirozeně nacházet. Obě alba mají na momentální tvář ANATHEMA největší dopad a jsou těmi styčnými body kariéry věčně zamyšlených Angličanů.

''Eternity'' je album staré přes patnáct let a ani v dnešní době, kdyby bylo opatřeno ještě propracovanějším soundem, by se rozhodně neztratilo a hravě by strčilo do kapsy většinu konkurence. Se změnou hudební jde ruku v ruce také změna vokální a velké probuzení Vincenta Cavanagha. Odkrývá zde dosud netušené rozměry svého výrazu, jemného čistého zpěvu, bez kterého by dnes ANATHEMA nebyla tím čím je a nezněla tak svěže, až étericky klidně. Klenot ''The Silent Enigma'' je rázem zapomenut, byť se jeho jasná síla v seriálových vzpomínkách objeví. ''Eternity'' je symbolem rockovější novoty, připomínek králů Pink Floyd a krajně nakažlivé evoluce. Té jsem počínaje tímto albem podlehl a dále sledoval další kroky kapely.