Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Anathema - Falling Deeper

AnathemaFalling Deeper

Victimer9.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Při pohledu na názvy jednotlivých skladeb se omezím na frázi, že to podstatné na desce najdete, a to 'něco navíc' pak bude vyloženě na subjektivním dojmu a zálibě v minulosti.

Jak už jsem zmínil v recenzi k debutu "Serenades", tento rok se kapela rozhodla exhumovat skladby vlastní dávné minulosti a v rozehrát je v novém hávu. K podobným nápadům se vždy najde mnoho protichůdných připomínek, ale vezmeme-li v potaz tehdejší a dnešní podobu ANATHEMy, čeká nás čin bezpochyby záslužný a umělecky na úrovni. Písně staré až dvacet let dostanou možnost se nést v atmosférickém dnešku kapely a jejich podoba sebe sama se promítne jen do stěžejních momentů. Kdo není unaven čím dál větším podílem akustiky novější tvorby ANATHEMA, je tedy vítán na zajímavé exkurzi v průsmyku časem.

 

Určitě zajímavé je sledovat, jak se při podobných výročích a speciálních nahrávkách, společně setkávají ANATHEMA s My Dying Bride. Ani letos tomu není jinak a oslava je znovu v lecčem podobná. I My Dying Bride překopali své vydané písně (i když nesáhli jen do dávné minulosti), dali jim orchestrální podobu a oslavili tím dvacet let od svého vzniku. ANATHEMA a jejich "Falling Deeper" však působí skromněji. Je většinou daleka dramatických ploch a filmové hudbě, svou orchestraci využívá o poznání jemněji a místo vrstvení ambientních temností, si libuje ve zmíněné unplugged podobě, lehkém samplingu a i smyčce jsou dominantní jen ve vybraných kouscích. Celkový dojem z "Falling Deeper" je o křehkosti a nostalgii v odstínech modré, nikoliv černé barvy. ANATHEMA také oproti kolegům nevyčerpala místo tří disků a spokojila se s jedním. Stejně se ale domnívám, že s podobnými kousky se kapely nestkávají naposledy, už je to prostě dané... i přes vzájemnou odlišnost.

 

''Falling Deeper" je kolekcí skladeb z období, do kterého by bylo vhodné začlenit mimo již druhé demo "All Faith is Lost", na něj navazující dvě EP "Crestfallen" a "They Die" a zmínit je třeba také debut "Serenades" a skvělé druhé album "The Silent Enigma". Ani další EPko "Pentecost III" nezůstane nevyužito. Takže jsme zpět v letech 1991-1995. Některé ze songů se objevují na více nahrávkách, ale to nic nemění na faktu, že jejich velký přerod do nové podoby je vyhotoven až v tomto roce díky "Falling Deeper". Hlavní fragmenty zůstaly zachovány, člověk si u nich s chutí zavzpomíná a dál už se nechá unášet novou cestou, ne nepodobnou snění a příjemnému odpočinku. Do svižnějších otáček se rozjede vlastně jen závěrečná "Sunset of Age".

 

anathema

 

Mám-li se oddávat obdivu, neudělám tak, není to třeba. To, co jsem od "Falling Deeper" očekával, jsem také dostal a práce kapely s emocemi byla vždy na té nejvyšší úrovni. Je to hezké připomenutí, propojení doby minulé s melancholií dneška. A že to není nikterak okázalé? O tom přece ANATHEMA už dávno není. Jsou to nové dny pro zapomenuté skladby a ač je jejich provedení hodně atmosférické, je spíše komorní a netrpí přehnaným přeplácáním. V albu je třeba hledat symbiózu poklidu s potemnělou obrazotvorností. V hlavě nás může pronásledovat myšlenka, že to zkrátka není řadové album a pohled na něj může být zkreslen. Pokud se však posluchač dokáže oprostit i od této "formality", je rázem u nové nahrávky plné skvělých momentů. Věřím, že přístupy k tomuto materiálu se budou lišit, ale stejným způsobem jsem se s tímto konstatováním smířil i v souvislosti s My Dying Bride a narozeninové "Evinta".


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky