Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bylo, nebylo, teskno bylo. Pohledem zpět do období vydání prvního ostrého startu ANATHEMA bylo dokonce velmi teskno. Album "Serenades" je prvním velkým vyplutím kapely do širého oceánu doom metalu. Původní tvrdost, ale také rozpoznatelné pohyby po pražci a snaha o pestrost, to vše je dýchá z debutu liverpoolských zasmušilců víc než dost. Pohyb kapely směrem k doom metalovímu nebi je nastartován a brzy na něj také přijde (The Silent Enigma). ''Serenades'' není jen obyčejným úvodem do dalších bohatých etap kapely, je už vlastním názorem a výpovědí v rámci stylu. Ten pojímá doom/deathovou plačící skromnost s drobnými výběhy mimo, ale základ zůstává tvrdý a pevný.

U mikrofonu stojí a trápí hrdlo Darren J. White, jehož to bude jediná zastávka naší pouti kariérou ANATHEMU, neboť na EPka se nedostane. Pokud si ještě někdo vzpomene, Darren pak založil svou kapelu The Blood Divine, která spíš následovala rockové zítřky ANATHEMA, než aby se nadále topila v beznaději doom metalu. Kromě zřejmého ovlivnění sedmdesátkami v sobě mísila goticko-psychedelický opar a je trochu škoda, že jí to dlouho nevydrželo a upadla v zapomnění. Na druhou stranu, odchod Darrena před albem ''The Silent Enigma'' měl jen pozitivní dopad, Vincent se chopil hozené rukavice více jak zdárně a kam to vše vedlo všichni už víme.

Serenády plní svou funkci dřevního zkázonosného metalu a dnes fungují jako kult zapadaný listím pro pravé fans. Přínos debutu bych v žádném případě nepodceňoval. Cesta, kam se díky němu kapela vydá je plná překážek a odhodlání a album samotné sebou nese skutečně dobrý materiál. Však skladby jako "Sleepless", "Sleep In Sanity" nebo "They Die" jsou nezapomenutelné a věrně doprovázející začátky kapely. Ty na "Serenades" nejsou nijak krotké či pasivní, kapela naopak dokazuje, že má potenciál jít mnohem dál, její doom metal není jen strohým vyprávěním zašlých časů, ale poctivou etudou s evidentně plodným přístupem. Dřevo střídá éter nebo-li tóny tuhého metalu ve stojatém tempu stojícího doprovází atmosférické momenty, již tehdy na velmi slušné úrovni.

Album zkrátka vypovídá o hluboké minulosti ANATHEMA, mluví řečí doomového kraje a období počátku devadesátých let. Mluví ovšem s noblesou a bez zadrhávání. Jazykem moudrým a poohlížejícím se po budoucích výrazech. Ačkoliv alba kapel této doby (Paradise Lost, My Dying Bride, Anathema) dávají na odiv svou původní krásu a trpí neduhy jak zvukovými, takl skladatelskými, již na nich je bezpečně poznat světlá budoucnost každého z uvedených. Serenády boří radost, boří krásu, ale zároveň se v ni obracejí a podávají svědectví malebné ponurosti staroškolství.