Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anathema - The Silent Enigma

AnathemaThe Silent Enigma

Victimer11.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Kult doom metalu, nejen v rámci kapely, ale rovnou v rámci stylu. Povšechna nádherná zoufalost devíti skladeb srocena v jeden nostalgický moment, jehož návraty jsou listy i kořeny podzimu.

Transfixed... just a delusion of silence

 

Album, jež formovalo můj doom metalový smysl, bez ohledu na to, co se dělo dál. Jedinečnost, která potká každého, jen v jiném čase, v běhu jiných skutečností, let a stylů. Něco, na co člověk nezapomene. Něco, co ční nad ostatními nahrávkami. Něco, co přišlo právě tehdy, kdy mělo, zcela vymazalo předchozí vnímání hudby, dalo tomu nový rozměr a zase se ztratilo. Každý další návrat je pak svátkem a vrcholnou nostalgií, promítáním prvotních chvil. V případě "The Silent Enigma" chvil spojených s podzimním tlením, bezvýchodností, zmarem a oslavou smutku, která je jeho hudební matkou a "tichou záhadou". Ztvárněním vizí, ve kterých se mísí přírodní scenérie s úpadkem člověka, tichost i šílený křik. Ohlušující, temná metalová symfonie, plná historických klenotů a songů, jež definitivně neformovaly jen můj pokřivený hudební vkus, ale pomáhaly formovat doom metal jako takový. "The Silent Enigma" je kronikou anglického pohledu na nachcípaný hudební styl, jemuž dominují chmury všeho druhu a vysvobozením je podlehnutí. V polovině devadesátých let ovšem stylu na vrcholu a těšícího se mimořádného zájmu všech, kdo se jen opřeli o vrátka s nápisem "metal".

 

Ano. Pěkně po anglicku, tvrdě a atmosféricky. Navození některých pocitů během vplutí do tohoto zásadního alba, se rovná naprostému proniknutí skrz všechny nástrahy doom metalu obecně. Zastávám názor, že když už někdo propadl "Tiché Záhadě", propadl i doomovému umění jako takovému. Po "Serenades" přišlo dílo, které bylo zároveň posledním opravdovým doom metalem v kariéře ANATHEMA, neboť zbytky lze vysledovat už jen na "Eternity". Posluchač je díky "The Silent Enigma" až paralyzován jeho dějem. Co bych zmínil jako primární - je obrovská prostorovost tohoto alba. Zvuk, byť pošramocen možnostmi oné doby, je na výborné úrovni a hudba samotná sebou nese přetékající hrsti emocí, ozvěn a jejich naléhání.

 

Ne, tohle ani zdaleka nebude kritika, neboť není co kritizovat, jen opisovat speciální vztah a navození nevšední atmosféry.

 

As I would die now... for one last wish

 

"The Silent Enigma" je bezesporu tím nesilnějším z doom metalového období skupiny. V podstatě co song, to skvost a co skvost to zvláštní příběh. Album ale rozhodně nepůsobí odděleně. Jednotlivé skladby přirozněně navazují jedna na druhou, vlny metalové agresivity jsou kroceny akustickými momenty a neskutečně silnou náladou, kterou nejednou ANATHEMA přikrmí zesílením, tam kde je to prostě potřeba. Výsledkem je až monstrózní atmosféričnost a není k tomu potřeba dvě tuny kláves, ani ušmudlaná snaha utopit kytary. Sound je vrstven na sebe, polykán věčnou dálkou, nekonečnem, jehož dopad si lze při poslechu zkresleně vybavit hned několikrát. Prostor, kterým se ANATHEMA se na "The Silent Enigma" rozpíná, je tak výrazný, že posílá doom metal do jiných světů a přitom stále zůstává věrný svému já, řemeslu, z kterého vzešel.

 

Darren je pryč a Vincent nechá nahlédnout do svého hrdla takovým způsobem, že je existence nějakého bývalého frontmana zapomenuta. Není to obyčejný murmur, je to způsob nalehání, položení se do nálady nahrávky a vytvoření dalšího nástroje hlasem. Je to ještě pevnější semknutí se, s již tak semknutým a mimořádným materiálem. Specifické, gotikou prorostlé vybrnkávání je kolikrát vystaveno nelidskému řevu i poklidné deklamaci. Šepot, ženský hlas, i to vše má na "The Silent Enigma" své místo. Od obalu, kde jsou vyobrazeny koruny stromů v očekávání prudké bouře, která může navždy mocně rostlé kmeny zlámat v jednu hromadnou polom, až po to modré zbarvení fotografie kapely. Vše má svůj význam a vše na mě velmi silně působí. Všimněte si prostoru na obalu, kde jsou mraky ještě rozestoupeny a tvoří sloup stoupající vzhůru, ještě osvětlený ztraceným sluncem. Právě tímto prostorem odlétá ANATHEMA a jejich "The Silent Enigma" na věčnost. Zde startuje mise, která je dovršena jménem věčnosti - "Eternity". Albem tolik jiným, přesto definováním nekonečna tolik navazujícím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Martina S. / 28.12.12 12:19odpovědět

Nadpozemská deska, pro mne jedna z nejhlubších a nejzásadnějších, v rámci doomu nepřekonaná..

Sorgh / 25.10.12 9:16odpovědět

Tady někde mě chytlo kouzlo doomu. Výborná věc, zoufalá a temná.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky