Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Finští ...and Oceans si přilepili ke svému black metalu poznámku 'avantgardní' ještě dříve, než se to začalo obecně nosit a pamětníci si zajisté vzpomenou, jak se občas drbali na hlavě při všelijakých atypických piškuntáliích, kterých se kapela bez uzardění dopouštěla. Doteď mě pronásleduje třeba heavymetalové táhlé vyjeknutí na začátku písně Samtal med tankar - Halo of Worlds či ta úchylná polková pasáž v Baby Blue Doll - Merry Go Mind, která je korunovaná navíc o opravdu pamětihodně nechutný vokální projev zpěváka Kena Strömsholma (který si zde nechal říkat Kenny). On byl také ten, který od začátku nejvýrazněji budoval jakousi image kapely i její další vývoj. Jeho znatelná potřeba hnát celý ten vůz dopředu vstříc novým hudebním horizontům stála za tím, že každé album pak bylo docela jiné než to předchozí. Největší veletoč svého směřování pak kapela prodělala v roce 2001, kdy tak trochu po tehdejším trendu vstoupila do krajiny elektronického black metalu s albem A.M.G.O.D., na které navázala dle mě stále nedostatečně doceněnou industriální špínou alba Cypher. Pak se přejmenovali na Havoc Unit a jako takoví se pomalu rozplynuli v mlze zapomnění.

Jaké překvapení na mě pak čekalo, když jsem někdy minulý rok narazil na aktuální videa ...and Oceans, kteří ve staré sestavě řezali zase do nástrojů staré pecky z alb The Dynamic Gallery of Thoughts a The Symmetry of I, the Circle of O. Ba dokonce s Kennym opět potřeným modrou barvou, jak bylo jeho tehdejším poznávacím znamením. Stará banda zjevně ucejtila krev ve vodě a bylo třeba oprášit komba. S oznámením vydání nového alba jsem na sobě pocítil nedočkavé chvění, které však po chvíli vybalancovalo zjištění, že z původní sestavy vypadli v posledních dvou letech prakticky všichni, krom kytaristů T. a Teemu Saariho. Tedy i zpěvák Kenny. Čekal jsem alespoň zábavnou historku týkající se nějaké unikátní kombinace drog a psychických chorob, což bych tak trochu od něj očekával, ale bohužel jsem byl odkázán pouze jen na jakési "osobní důvody", za čímž se může schovávat cokoli od nové holky po situaci, kdy ho kapela přistihla nahého ve zkušebně, jak se pomazává burákovým máslem. Já hlasuji pro máslo. Tak či onak ...and Oceans se doplnili do kompletního počtu skupinou zkušených muzikantů, z nichž samozřejmě nejvíce vyčnívá zpěvák Mathias Lillmåns, který si jméno udělal zejména svým angažmá v kultovních Finntroll.

Album Cosmic Void Mother, za kterým tato aktuální skvadra stojí, se snaží ctít postupy, kterými se staří ...and Oceans vyznačovali a přitom se zařadit do současné éry kosmického transového blackmetalu čtvrté vlny. Snaha o udržení vlastní tváře však nedokáže překonat to zasazení do aktuálních trendů a co se jich týče, působí zde strašlivě nepůvodně. Už ten název Cosmic Void Mother je jak z generátoru. Přebal alba znázorňující kruh ze všemožných železných měřidel a nástrojů, který obklopuje planetární výjev, v jehož středu se dělí tělo od své hmotné schránky, působí jako snaha skloubit všechna ta aktuální blackmetalová témata na jeden list. A bohužel toto podezření ve mně nebyla schopna vyvrátit ani samotná náplň desky.

Od první sekundy alba se to na nás sype jak korba s pískem. Brutální, táhlé, řezavé riffy téměř permanentně doprovází neustávající blast beaty, a to vše za asistence zadumaných kláves, které zde zůstávají asi jako největší pojítko se starší tvorbou. Stále pracují s prakticky těmi samými programy jako v prvních dvou deskách, snaží se dodat celé té švihanici povědomý melancholický nádech, nicméně tentokrát jsou ve výsledném mixu daleko více uschovány do pozadí a navíc málokdy přijdou s výraznější linkou, která by jim umožnila vymanit se z role pouhého melodického doprovodu. Sem tam jim je dopřán klid na vlastní vyjádření, ale ani během té chvíle nás nepřesvědčí, že se jedná o jedny z hlavních hrdinů celého tohoto dobrodružství, ačkoli některé svébytnější momenty (například elektroničtější vlivy v titulní písni Cosmic Viod Mother) vyloudit dokáží.

Podobná situace nastala i u vokálu. Že po odchodu Kennyho ukázala flaška na Lillmånse, se původně nemuselo zdát jako špatná volba, zejména ve vzpomínce na jeho vokální eskamotérství na první desce, kterou natočil onehdá s Finntroll. A ani tentokrát nelze z profesionálního hlediska jeho vokál napadnout a samotný Mathias se občas rád pochlubí svojí nepolevující formou, například v půlminutovém nepřetržitém řevu na jeden nádech, ale celou dobu se nepohne z jedné polohy, což je opět v kontrastu s tím, čím se původní ...and Oceans vyznačovali.

Přes to všechno se však nebavíme o špatném albu a to ani zdaleka. Prakticky neustále se jedná o neúnavný sekec mazec s hutným zvukem a trochou toho vzpomínání na nálady, které v této hudbě dnes nejsou zase tak obvyklé. Když si pustím jednotlivé písně, spokojeně si poklepávám nohou a užívám si zejména ten motorovkovej zvuk kytar a nepolevující tlak. Nicméně více než třičtvrtěhodinová stopáž alba je nelítostná a v druhé polovině pozornost polevuje více, než by si kdokoli zúčastněný zasloužil.

Je to velká škoda. Byl bych raději, kdybych mohl o desce napsat, že je to úplný krok stranou, než že je to objektivně v pořádku, ale osobně z toho cítím vypočítavou snahu vetřít se okamžitě do první ligy tím, že splácám dohromady vlastně všechno, co teď je v žánru obecně uznávané. To je totiž prakticky přesný protipól toho, čím ...and Oceans dříve byli. Kapelou, která v temné chodbě šlapala na dlaždice, na které neměl nikdo jiný dost odvahy. A nenašlapovala opatrně, přímo po nich skákala. Někdy to nevyšlo, ale když ano, tak jste měli ten vzácný pocit, že tohle jste teda ještě neslyšeli. A tyhle momenty Cosmic Void Mother úplně postrádá.