Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro milovníky nevšedních a neobyčejných poslechů je tu první celovečerní debut Andyho Wintera. Kdo nezná a neví o koho jde, ať si pustí nějakou desku od Age Of Silence nebo Winds, tam všude jeho nenechavé prsty rozehrávaly swing po černobílých klapkách. Na svém sólovém debutu (nebudu počítat testovací EP z roku 2005) můžeme esenci zmíněných projektů zachytit, ale rozhodně nebude vedoucí silou vyvolávající obrazy zaniklých géniů. Incomprehensible je dospělý a samostatný materiál rozvíjející do hloubky jen jednu stránku minulých inspirací.

Andyho postoj k metalu zůstává v rovině decentní tolerance. Svůj odstup si uchovává s vědomím, že jeho inspirace přicházejí z tak odlišných koutů, že nazvat jeho dílo čistě metalovým je hodně mimo mísu. Přísady klasické hudby, akustického rocku a snad i grunge postupně rozmělňují kovové předsudky a dělají z nahrávky různorodý slepenec hornin a nerostů. Album nenahrála stabilní sestava, žádná neexistuje. Andy si pozval celou řadu umělců u kterých si byl jist, že albu dodají jistou kvalitu a nebudou šetřit ani na atraktivitě. Většinu sehnal vnitrostátním voláním po Norsku, ale nebál se utratit peníz ani za daleký, zámořský telefonát. Díky tomuto faktu je nahrávka taková jaká je. Pestrobarevná, plná překvapení a nečekaných nálezů.

Co skladba, to slavné jméno dávající té konkrétní písni vlastní výraz a barvu. Nejmarkantněji je to patrné ve volbě zpěváků, protože už tady se projevila jeho rozvaha a jasná vize vedoucí k zamýšlenému výsledku. Zde začíná malé dobrodružství, když se snažím hlasy rozpoznat a udělit jim správnou značku. Většinou to jde, ale najdou se i zdánlivě neřešitelné hádanky. Třeba Johna Haughma z Agalloch bych bez nápovědy nepoznal. Ale ať už to je zrovna John, nebo třeba Agnete M. Kirkevaag (Madder Mortem), Dan Swanö (Edge Of Sanity, Bloodbath) nebo jiní, vždycky se dočkáme nezapomenutelného zážitku. Všechny muzikanty spojuje zápal pro nevšední věci a snaha převést Andyho vize do reálu, ale nejde přeslechnout auru, kterou si každý přináší sebou z vlastních projektů. V tom je to kouzlo. Timto je řečeno, že nahrávka ani chvilku nenudí. Je pestrá, každá skladba na to jde z jiného konce, halí ji odlišná atmosféra.

Pojítkem všeho dokonaného je melancholická až ponurá nálada, která obaluje základní formu držící dílo na nohou. Komorní, akustický rock se bez ostychu roztahuje po celé ploše desky a je živnou půdou šlahounům rašících odnoží. Na řadě míst se nechává obtáhnout ostřejšími konturami, které se s chutí transformují do metalové řežby. Její chvíle nastává zejména v druhé polovině desky, kde je uloženo kamenné srdce sbírky. Prvně se jí nesměle dotkne Ihsahnova choť Heidi S. Tveitan (Star Of Ash, Peccatum) a předvede nádherné spojení svého snového projevu se šlapavým rockem napěchovaným drnčícím struním a strdím, které zvolna konejší. Musím upozornit na skvělou instrumentální pasáž začínající v čase 2:43 a trvající zhruba do 3:06, která nenabízí žádný neslýchaný majstrštyk, přesto na mě působí nevysvětlitelnou silou. V následující skladbě se Paul Kuhr (Novembers Doom) sníží k brutálnímu murmuru, kterým v tvrdých doomových pasážích dochucuje svůj jinak čistý projev. Opět parádní záležitost, síla kontrastu. Ve finále snad už nepřekvapí fantom Winds provázející nás po celý čas hraní Back To Square Two. Larsův hlas nejde utajit ani skrýt, a tak nám coby tečka celé akce tancuje před očima přízrak již zaniklého génia.

Nemohu říct, že se mi víc líbí poklidnější začátek anebo přitvrzený konec. Ovšem vítězném čele mám jasno. Za nejlepší skladbu možná trochu nečekaně považuji fantastickou Somwhere Else To Disappear, kterou má na starosti Dan Swanö. Jeho mírně nakřáplý hlas provází střídavě akustickým, zatěžkaným splínem napěchovaným podladěnou kajtrou a souznící basou. Pocity velmi reálné a já si s překvapením nalévám panáka kořalky, u mě věc sváteční. Toto album je pro požitkáře a přemýšlivé typy, sám se za něj tak trochu považuji, víte? Musím hodnotit vysoko, protože nejde jinak, tohle je geniální záležitost.