Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Monox z Chorvatska existují bratru 13 let a pokud si s jejich jménem něco určitě nespojovat, tak výkonnost. Jedno EP z roku 2009 a současná tak tak dlouhohrající deska tvoří komplet jejich diskografie a informace z promo materiálů o důkladné práci na každém detailu (proto ty prodlevy) působí spíše úsměvným dojmem. Ale budiž, netřeba naléhat na kvantitu a sčítat minuty, stačí přesně a pořádně nakopnout do rozkroku, aby jeden pochopil, že takový úder stačí jednou za čas.

Ti z vás, kteří recenzi začali poctivě studiem informací v pravém sloupci, se dočetli něco o „modern metalu“, pod čímž si můžete představit inspiraci především u Meshuggah. A nebo jinak, představte si kopírku Meshuggah. Jejich vliv na projev Monox je zřejmý a čouhá jako sláma z bot rolníka v naprosté většině skladeb. Kytarové zasekávačky, podladěné struny, kterých je víc než členů Kelly Family, vytažená a drnčící baskytara, celkově "tvrdý" zvuk, složité rytmy a místy se vyskytující („Babylon Tower“) disharmonické riffy. Nic nového pod sluncem, pod kterým se sice hřeje nejedna kapela, ale které rozsvítil už před nějakým časem někdo úplně jiný. K tomu si přidejme druhou zjevnou inspiraci u Cynic („Perfect Sky“) danou nejen efektem na byskytaře a neurčitý pojem modern metalu bychom měli za sebou.

I přes nulovou invenci ale kapele nelze upřít jistou technickou zručnost a snad i kompoziční zdatnost. Snad. Některé skladby jsou řemeslně zvládnuté, šestou „Sinking Upward“, druhou „Shimmering Lights“ či čtvrtou „Perfect Sky“ lze zařadit mezi povedené kusy, u kterých ruší jen zmíněné inspirace u jiných a pak děsivý zvuk bicích, ale k němu se ještě dostanu. Vedle toho ale existují i slabší kusy, které se omezují na pouhopouhé řinčení metalovými zbraněmi (typicky „Cascading Visions“ či vyloženě tragická „Life’s Worth“), u nichž lze získané dojmy jen stěží popsat nějakými hřejivými slovy. Jisté pochyby pak způsobuje fakt, že deska má jen 34 minuty a že při odečtení v podstatě nezajímavých vycpávek, v nichž se kapela evidentně pere sama se sebou, mnoho materiálu k přemýšlení nezbude.

Kapitola sama pro sebe je zvuk a konkrétně zvuk již zmíněných bicích, který se - velmi slušně řečeno - nepovedl. A to hodně, i špatně nazvučený automat či záměrné úpravy industrial-metalových kapel zní mnohdy lépe, než tyhle plastikové údery obsažené na „Perception Changes“. Ve výsledku je proto nutné upozornit, že pro citlivější posluchače bude tohle podstatná, ne-li nepřekonatelná překážka, kterak přijmout tuto desku za svého společníka. Na druhou stranu zkusit se má (skoro) všechno, takže vy odvážní směle do toho.

Shrnu-li všechny svoje dojmy z debutu Monox, tak odložení alba ad acta mi vychází jako jediné možné řešení. Žánrové inspirace jsou evidentní (a proč si neposlechnout originál, že?), skladatelská snaha kolísavá, zvuk dnešní, v případě bicích tragický. Žao mi je.