Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Historie polské deathmetalové kapely Angerpath je docela krátká, podle metalové encyklopedie omezená rokem 2007, kdy rovněž vyšla jejich jediná dlouhohrající (i jakákoliv jiná) deska Forgotten World. Žádná další vydání, žádné odkazy na smysluplné stránky, konstatování stavu „split-up“ a fotka čtveřice mládežníků, z nichž tři můžete společně najít v prý prog-metalové kapele NewBreed. Nejednoho napadne logická otázka, proč psát o kapele, která je patnáct let mimo, když je všude kolem dostatek dalších aktivních spolků. Odpověď je na jednu stranu snadná, na druhou už tolik ne. Její první část vychází z toho, že u vydavatelství Deformeathing Production se rozhodli jejich zmíněnou desku vydat znovu, a to s komplet přepracovaným zvukem, její druhá část, ta zapeklitější, je ta, že nám z nějakého důvodu tu desku poslali.

Jedná se o poměrně hezky zpracované CD s novou grafikou, obsáhlým bookletem a kartonovým přebalem, což jsou jedna z mála pozitiv, která dokážu této nahrávce přiznat. Jejím obsahem je 37 minut klasického, spíš staroškolského a docela urputného death metalu, který sice neurazí vyloženým průšvihem, ale současně nezaujme ničím zajímavým, co by dávalo odpověď na otázku, proč se někdo rozhodl k tomuto albu vrátit po dlouhých patnácti letech. Natolik do polského deathmetalového podzemí nevidím.

Sestava Angerpath je docela interesantní v tom, že v ní není obsazeno místo baskytary, kterou podle informací v bookletu nahrál bubeník Stanisław Wołonciej. Do jaké míry je to relevantní informace, může být otázka za pět bodů, protože při poslechu baskytara slyšet není buď vůbec, nebo jen ve velmi nezřetelných náznacích, takže žádnou skutečně pozoruhodnou přehlídku baskytarové hry nečekejte. Spíš to připomíná hru na schovávanou. Kytary jsou naproti tomu dvě a na většině hracího prostoru desky je jejich potenciál zoufale nevyužitý. Nezakopnete o žádné vyloženě pěkné sólo (byť pár jich na desce je), o téměř žádný nápaditý motiv, místo toho hrají jedna jako druhá, drhnou základní riffy a jen velmi zřídka se uchýlí k zajímavému budování atmosféry. Když se tak stane, zní to dobře – Human Is Left With Nothing, Hopes – a o to víc za pak zamrzí, že podobných okamžiků album nenabízí víc. Pravý zběsilec ale sedí za bicí soupravou, a ačkoliv si vůbec nejsem jistý, jak moc je jeho hra koordinovaná a jak moc je v souladu s tím, co hraje zbytek kapely, desce tím propůjčuje slušnou energii.

Celá nahrávka na mě dělá dojem, že Angerpath chtějí hrát skutečně drsný a tvrdý death metal, ale tak trochu neví, jak na to. Zpěvák se snaží, seč mu hrdlo stačí, ale na víc než na zaměnitelný a zcela necharismatický growl to nedopadlo. O bubeníkovi už řeč byla, ten to bije hlava nehlava a naprosto mu to věřím. Celku ale chybí nějaká zásadní koordinace, nějaké usměrnění nápadů a jasná myšlenka, za kterou bych to i já, jako posluchač, dokázal uchopit. Album totiž na mnoha místech působí jako hromádka různých pokusů v různém stádiu rozpracovanosti, z nichž pak někdo horko těžko složil dohromady skladbu. Byť nadšení a vášně pro věc je z toho cítit hromada, a v některých chvílích jim ta vyhlazovací práce jde snad i docela dobře. Jak jsem psal už výše – nejde o žádný vyloženě průšvih, ale na jakoukoliv přidanou hodnotu je potřeba jít s lupou.

Pokud jde o nějaké hodnocení remasteru, nedokážu jej posoudit vůči původnímu vydání, které neznám. Remastering si dal za cíl zvuk rozbít úplně napadrť, protože jinak nelze pochopit, proč to někdo udělal – omyl je v tomto případě vyloučen. Zvuk je víc než špatný, je úplně příšerný a poslouchat něco takového bych nedoporučil vůbec nikomu. Čistě pro zájemce jsem TADY udělal snímek první skladby, přičemž ty červené čáry (a v tomto případě i plochy) je ořezaný záznam, tzv. clipping. Což je míra poškození, kterou lze poměrně snadno slyšet, ale v žádném případě nelze odpustit. Dynamika nahrávky na úrovni 4 dB (ZDE) je neposlouchatelná katastrofa. Dělat něco takového nahlas nedoporučuju vůbec nikomu.