Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Animals As Leaders - Animals As Leaders

Animals As LeadersAnimals As Leaders

Sarapis12.4.2010
Zdroj: mp3, CD
Posloucháno na: hi-fi/mp3 player Philips + AKG K44
VERDIKT: Nádherně provzdušněné a chytlavé album, které je jen tak mimoděk instrumentální přehlídkou, z které plno kytaristů nebude spát. Neuvěřitelně kompaktní spojení geniální virtuozity a vytříbeného kompozičního talentu ztělesněné do jednoho z nejlepších alb loňského roku.

Jen se zkuste na chvíli zamyslet nad tím, jak je asi metalová scéna rozmanitá a rozsáhlá, když se v ní například taková deska jako debut Animals As Leaders relativně ztratí. Kolik hudby se denně rodí v hlavách muzikantů; kolik hodin denně tráví známí či neznámí hudebníci v nahrávacích studiích (nebo před svými nabušenými computery) a tvoří díla, která mají někoho zaujmout; kolik alb se každý den dostává na pulty prodejen s hudebninami… Šílená představa šílených čísel a skličující pocit z toho, že každý člověk se dostane jen k určitému zlomku světové hudební produkce. A to ještě nemá záruku, že nikde již neleží album, které by jej potenciálně úplně rozsekalo na cucky. V rámci čerpání emociálních prožitků z kulturního dědictví civilizace (nejen z hudby, ale i literatury, kinematografie,…) je prostě člověk odkázaný na tipy kamarádů, doporučení zasvěcených autorit, vlastní zkušenost...a když už ani to nestačí, tak jednoduše na štěstí. A to jsem měl, když jsem narazil na hudbu této kapely.

No, kapela není úplně to správné slovo, ale v tuto chvíli tato nálepka k Animals As Leaders sedí asi nejlépe. Frontman Tosin Abasi nedávno zkompletoval line-up a v těchto dnech brázdí Spojené státy společně s Dillinger Escape Plan a Darkest Hour na americkém turné. Jenže eponymní debut natočil předloni sám, pouze s počítačovými efekty a programovanými bicími mu pomohl Misha Mansoor z marylandských Periphery. A proto se veškerá pozornost na nahrávce (i mimo ni) upírá hlavně na Tosina, velmi nadaného kytaristu, který dříve působil v metalcoreové kapele Reflux, a Animals As Leaders se dá brát spíše jako jeho sólový projekt. Instrumentální alba kytaristů nemám příliš v oblibě, protože jejich autoři většinou dbají hlavně na techniku hry a kompoziční stránka bývá upozaděna. Toto však není případ tohoto alba. Tosin sice předvádí na svůj nástroj šílené věci, ale zároveň se soustředí i na ostatní aspekty, které jsou pro hudbu jako celek nesmírně důležité. Na albu se mu tak podařilo skloubit téměř nemožné – kytarovou exhibici se strhujícími skladbami.

 

„Chtěl jsem natočit album, které by bylo orientované především kytarově, ale které by bylo zajímavé také z jiných perspektiv“

Tosin Abasi



Už první poslech dává najevo, že nepůjde o klasické sólové album „kytarových hrdinů“. Animals As Leaders zní jako regulérní kapela, v jejíž tvorbě každý z nástrojů dostává dostatečný prostor. Samozřejmě kytary hrají prim, ale zbytek instrumentů zde rozhodně není jen do počtu. Zmínil jsem, že jsou na albu automatické bicí, nikoli nahrané živým bubeníkem. Strach z toho ale mít nemusíte. Jsou tak precizně naprogramované a perfektně nazvučené, že stěží poznáte, že nejsou zaznamenané na skutečné škopky. Mimochodem na probíhajícím americkém turné za bicí soupravou už opravdu sedí člověk a to nikdo menší než Navene Koperweis, který v minulosti řádil v Animosity, Sleep Terror a The Faceless, takže není vyloučeno, že na dalším albu bude bubnovat právě on, kdoví. Nicméně, zpět k desce. Tosin je podepsán pod všechny strunné nástroje a je znát, že si na všech dal výsostně záležet. Fajnšmekři určitě ocení využití sedmi- a osmistrunných kytar, které albu netradičním zvukem a rozšířenými možnostmi dodávají zvláštní nadpozemskou auru. Tomu napomáhají i četné počítačové kudrlinky a samply, které do hudby Animals As Leaders krásně zapadají a jen zintenzivňují dojem mimozemské příslušnosti. Lahůdkou je pak využití široké škály kytarových efektů a kosmických rejstříků kláves, jejichž zásluhou zní skladby velmi barvitě. Zpěv albu vůbec nechybí. Ústřední role se často chytá sólující kytara, která ale neprezentuje bezduchou onanii, nýbrž rozvíjí základní myšlenku skladeb, která často vykrystalizuje v nádhernou a gradující melodii.


Album si vaši přízeň zřejmě nezíská hned zkraje, ale pokud začnete třeba skladbou „On Impulse“, nádhernou melodickou a vzdušnou kompozicí, nebo „CAFO“, ostrou metalickou jízdou s krásně zvonivými riffy, tak se vám do jeho světa bude pronikat mnohem snadněji. Animals As Leaders vychází z košaté rytmiky Meshuggah a určitě v jejich hudbě zaslechnete i inspirace velikánů jako King Crimson či Cynic, ale i přes tyto zjevné vlivy zní výsledek dosti svojsky. Přednost před technickou náročností jednoznačně dostává kompozice a tak i polyrytmické riffy nebo krkolomná sóla založená na jazzových stupnicích vyznívají jako nezbytné součásti skladeb a nikoli jako povrchní nastavování exhibiční kaše. Jde o demonstraci toho, že instrumentální virtuozita se dá dokonale spojit s citem pro melodiku a tahem na bránu. Výsledkem je pak moderní, avšak po všech stránkách živočišná deska.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky