Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O severočeských Anime Torment jsme na Echoes psali v době vydání debutního EPka Deathwish (ZDE), což je bratru pět let, a celkem dobře si pamatuju, že jsme nadšením nehýřili. Respektive nadšením nehýřil redakční kolega, jehož recenzi jsem teď zpětně přečetl a to samé doporučuju vám, protože mi to dovoluje přeskočit základní informace o kapele i o death metalu, který skládá a hraje už nějakých deset let. Takže novinky.

K těm patří třeba to, že aktuální deska Afterlife jako první v historii kapely dosahuje +/- rozsahu dlouhohrající desky, i když docela krátké (29 minut). Pak je třeba zmínit i to, že producentem nahrávky se stal Tomáš Raclavský, známý třeba jako velmi sebevědomý frontman projektu Modern Day Babylon. A třeba že autorem grafiky obalu je Vaizal Bahari společně s Danielovou Neumannovou, známou třeba z Keep On Rotting či novější kapely The Corona Lantern. Abych to zkrátil, předpoklady pro zajímavou desku by tu byly, spolupráce jsou to zajímavé a zvědavost, jak to celé dopadlo, byla samozřejmě na místě.

Jenže ještě před vlastním hodnocením novinky jsem udělal jednu věc, a to že jsem si na bandcampu pustil onu v úvodu zmíněnou mini-desku Deathwish. Celkem zodpovědně proto můžu napsat, že navzdory zajímavě poskládanému pozadí, je hudební rozměr Anime Torment pořád stejně nezajímavý a nápaduprostý jako před pěti lety.

Anime Torment nemají vůbec problém s technikou hry a pokud lze soudit ze studiového záznamu, hrát umí. Jejich death metal patří k těm moderněji znějícím, techničtěji pojatým death metalům a pokud tohle bylo cílem, povedlo se. Problém přichází společně s pokračujícím poslechem, který nepřináší nic skladatelsky zajímavého a v běhu minut se otázka o smyslu toho všeho stává mnohem víc naléhavou. Anime Torment totiž mají zásadní problém s posunem od rutinního hraní (jakých je všude moc) k jasně identifikovatelnému, osobitému výrazu, který by jako bonus doprovodilo něco skladatelsky chytrého a zajímavého. Tady jejich rozmach končí a klidně mě kamenujte.

Ponejvíc provinčně bohužel ale vyznívá vokál Ondřeje Svobody, což píšu nerad a nemám z toho škodolibou radost.  Pokud totiž muziku kapely stále ještě dokážu ohodnotit jako slušně zvládnutý standard, pak přehnaná snaha o vokální kanál bez jakékoliv přidané hodnoty je něco, co mě při poslechu ruší asi nejvíc. Je mi líto.

Oproti Deathwish je nicméně slyšet značný posun ve zvuku. Nejen že nová deska je o něco málo tišší než její předchůdce, ale zní ještě o fous současněji a o dost profesionálněji. Líbí se mi vytažení baskytary, relativně střízlivý zvuk bicích i celkové seskládání mixu, který je mnohem kompaktnější než předchozí ostře vyřezávaná tortura. Vedlejším efektem může být to, že pro někoho bude zvuk Afterlife představovat posun k sterilnější, vyčištěné a neosobní poloze. Osobně s tím nemám problém (vzhledem k neučesanosti Deathwish spíš naopak), ale osobní priority každého mohou být různé.