Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

ANTESTOR jsou další z kapel, která má už něco za sebou. Od dob, kdy je proklínala black metalová mafie v čele se vzornými sběrači sirek a hořlavin všeho druhu, pány Vargem a Faustem, už přeci jen uběhlo mnoho vody v norských potocích. Regulérní výhružky smrtí ovšem nepramenili v těchto potocích, ale v náklonosti ANTESTOR ke křesťanství a prosvětlení duše všeobecně, což zmínění samozřejmě nemohli vydýchat. Taková troufalost, být norským blackmetalistou a ještě k tomu preferovat ranní mše před temnotou sklepních pijatyk, kde se zrovna plánovalo, kterak zatočit se všemi, kdo se chovají mimo mantinely. Ale dost vzpomínek, samotného mě to dvakrát nebaví...

Hudební pouť kapely by se dala rozdělit do tří etap, ze kterých se dají vyselektovat jak rozdílné metalové styly, tak poměrně chudá úroda alb. Poslední etapou budiž nový start kapely, který spadá do roku 2010 a "Omen" je první nahrávkou, kterou se pánům od té doby povedlo dát dohromady. Za povedeným obalem se rozpíná neméně podařená black metalová hudba, které není lhostejná ani atmosféra, ani jistá míra progrese, natož folklórní připomínka rodné domoviny. Ono celkové hodnocení posledního alba ANTESTOR nemůže být o nějakém nuceném černočerném uhelném panství, neboť tahle kapela umí vystrčit své drápy hodně do šířky a ráda zavítá i mimo ostře tmavé kontury domácího dvorku.

Rozpínavost. Lepší slovo nemohu nalézt. Přesně tak na mne "Omen" působí. A pak samozřejmě neortodoxní pojetí, to k ANTESTOR patří tak nějak od počátků, hledím-li k jejich vědomému přesvědčení. Ani hudebně nejsou pravým včelím úlem se studeným norským lesem za zadkem, kdy je pro prosté zahřátí se třeba bodat a bodat. Kdepak, jen o atacích malých létajících dělnic album "Omen" rozhodně není, jasně patrné jsou tu vlivy jak thrash metalové, tak ty z kolébky paní smrtky, která občas pročísne kosou mlhu a na chvíli ozvučí zelenou louku chrastivým krokem. Každopádně předsudky nechme spát a spíš se ladně véďme píšťalou, která umí svým zvukem zle prohnat, ale i pohladit po ztrápené duši. Což jen koresponduje s tím, že se kompozičně nacházíme v horních patrech daného žánru, neboť jsme ušetřeni jednolité produkce a jsou nám dopřány neustálé změny nálad. Ty přechody v jednotlivých skladbách mají nádech libového masa, kde nestačí jen přivonět, ale rovnou je spořádat na posezení.

Na druhou stranu... posezení... to slovo sem vlastně vůbec nepatří. U stolu se příliš času nenasedíme, pravým protipólem je totiž agresivita ANTESTOR, kterou zkrátka a dobře drtí a v pánevní oblasti tak nevzniká pocit nutného odpočinku a ulevení kloubům. Postupem skladeb a neustálým omíláním sice ta pravá jiskra poletující v prostoru a vytvářející svou září obdiv ostatních, začne zhasínat, ale na trápení a skladatelskou bolest nedojde. Kdy jsem naposledy u podobně laděné kapely viděl podobně laděné zapálení a tah na branku, jen marně přemýšlím a mnoho mne nenapadá. Vím však jedno, "Omen" se stává klasikou splňující přísné parametry extrémní porce muziky. Ano, tak.