Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak řekli, tak udělali. Vlčí synové lesa dopředu proklamovali, že jejich další dílko bude v ryze experimentální rovině, bez kytar, bez borůvčí omotaného kolem krku a bez sekery zaražené do špalku. Na špalek by ovšem měli nyní klást svou hlavu samotní protagonisté rodu Weaverových. Nějak to totiž nedopadlo...

Přiblížit děj nového alba "Celestite" nebude složité. Nic moc se na něm zkrátka neděje. Hudebně se díky němu nacházíme někde na pomezí ambientu, snové elektroniky, epické bojůvky a sklíčené temnoty. Vše sebou navzájem proplouvá a byť to byl nápad celkem zajímavý, výsledek takový jednoduše není. Je to jen takový povlak původně odvážné myšlenky. Do nitra nečeho bohatého na příběh, na kolotoč fajnových motivů nebo do útoku na představivost, se bohužel nejde. Na nahrávku jako takovou jsem se těšil a také od ní očekával poněkud zajímavější story. Teď mám pocit, že Wolves In The Throne Room šlápli tak trochu do lejna na kraji vlastního lesa, kde pod vlivem učinkování nasbíraných bylinek tupě hleděli do hvězd, a na zpáteční cestě domů zapomněli svou botu náležitě očistit. V jejich revíru to nyní páchne, ale hlavně tím, že se pořád bez jakéhokoliv výrazu tlemí směrem nahoru a realita jim jaksi uniká. Tedy ta pravá nefalšovaná, lesní.

Nejzajímavějším kouskem nové sbírky mezihvězdného lelkování je bezesporu skladba "Initiation at Neudeg Alm", která zazněla už jako předváděcí kousek ještě než album vyšlo. Aspoň díky ní mám konečně pocit, že se něco děje. Jean Michel Jarre jako by zbloudil na statek obou bratrů, přitom dostal sekáčkem na maso a rázem se ocitl pod tlakem dronujících (ne)rytmů. Sem tam se probírá z mrákot a ještě cosi preluduje, ale zdá se to být marné, rána se asi nedožije. Ale jak říkám, aspoň se na dvorku vedle odložených zemědělských strojů něco děje. Zbytek songů je víceméně nuda.

Čekal jsem víc odvahy a hlavně víc umu. Jak vidno, chlapci to v sobě tak úplně nemají a na výsledku je to bohužel poznat. Další album bude třeba znovu umazat od ostružin a hlavně od kytar. Děkuji předem za projevenou vděčnost. Dnes jsme ve společnosti prázdných výkřiků směr nekonečno, ale místo bádání po jeho neohraničeném prostoru jen tak poskakujeme na střeše vlastní stodoly opilí dojmem, že když natáhneme ruce, jsme strašně vysoko a ještě víc nedotknutelní. No nic, jdu si lehnout do trávy a pustit si "Two Hunters".