Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předchozí album Anthrax jasně napovědělo, co Belladonna pro svoji domovinu znamená, co s ním přichází a co naopak soubor ztrácí. Na For All Kings je zřetelné, že je nalezený syn nepostradatelný a víceméně na něm stojí většina skladeb, které svým projevem posouvá do naprosto jiných dimenzí. Nutno zdůraznit, že má stále co nabídnout a zraje. Album se mi jeví jako zajímavější a kvalitnější než předchozí. Místy i překvapují a doslova rockující, ale hlavní slovo má především vokál, který klene hlavní motivy a výrazy spojené s jasně specifikovanými barvami a odstíny nálad.

Chlapci po letech srocují omlazené šiky a poslepovali nám novou kolekci. Anthrax nedefinují svoji novou tvář, ale možné budoucí východisko. Po pár taktech je bezpečně poznáte, jako by pojili své největší šlágry thrasmetalových let s těmi, které jsou k nalezení na Sound of White Noise . Svůj klasický mosh metal rukopis pánové nezatracují a znovu ho rozvíjejí novými myšlenkami. Rozhodně jim k tomu napomáhá sebevědomí a důvěra v sebe samotné. Našlapanost a jistota z metalových profesorů doslova vyzařuje. Anthrax jako by se ani nevzrušovali a naprosto v klidu ukovali jedno ze svých lepších alb. Jedno z mála na metalové scéně, které se v polovině kvalitativně nezlomí, a spíše naopak stále nastavuje zajímavé skladby a klade odpor nudě. Stejný dojem mám i z veterána Belladonny, který to s nadhledem pouští ze sebe a vzdoruje času lépe než většina vrstevníků.

Anthrax dneška nejsou o agresi a drtivých rytmech, byť jimi stále vládnou. Rafinovaně umí vystoupit z nastoleného marše a zahloubat se klidnou mezihrou, kde se toho neustále děje spousta. Album je doslova napěchované ambiciózními, silnými skladbami, které si hrají vlastní ligu, do níž nemá smysl pouštět slabší celky. Výjimečně se Anthrax nedaří a někdy skladba začne kodrcat a utápět se v lepkavé hmotě nepovedenosti. Prim hrají velké klenuté portály melodií, jejichž hlavním stavebním prvkem je vokální one man show, která napomáhá skladbám uspět a být zapamatovatelná. Ne že by hudba na novince byla špatná, ale v mini zápase s Belladonou prohrávají instrumentalisté bez debat.

Anthrax nicméně hrají jako tým, byť zvukově má nadvládu rytmická sekce a kytara živoří až na třetím místě. Tady by se mohli příště polepšit a nováčka pustit směle vpřed. Pánové stále umějí zatlačit a zadupat i poslední zbylá stébla rostlin, aby nastala grandiózní obnova s pomocí silných melodických hnojiv, které uvěřitelně promlouvají se silnou naléhavostí a přesvědčivostí. Střídání poloh a výrazů bourá mýtus o vybranosti thrashmetalového chlívu, který nemá co nabídnout. Na druhou stranu občas lomím rukama nad až nadměrným užíváním hlavních melodických motivů. Naštěstí Anthrax dokáží najít smysluplné východisko a skladby hnětou a obrušují do klenotu, jehož melodie se zahnízdí do mozku tak vyhlazené, že myšlenky na jiné album Anthrax naprosto nepřipouští. V tomto je síla novinky, která mi trochu na předchozím albu scházela a které kolem mě jen prošlo.

Anthrax se rozhodně mění a čas zastavit nelze, jak s pokorou uznává i naše 68 a raději zahřívá kosti na pláži než hruď pod repre dresem. Oba jmenované subjekty tomu s úspěchem vzdorují. Ke zkušenosti potřebují nosiče vody a mladou svalovinu, jen tak dokáží vzdorovat tlaku času a být úspěšný i v současnosti. Anthrax nemění zcela styl hry, ale podprahově rockují stále častěji, byť to stále maskují za kovovou konstrukci. Ani typicky mosh přístup jim není úplně proti srsti, ale mizí nenápadně, stejně jak se zjevil. Nutno uznat, že skladby poznamenané tímto prvkem nepatří mezi ty povedenější a jsou postranním satelitem hlavního proudu alba.