Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Antidepressive Delivery - Feel. Melt. Release. Escape

Antidepressive DeliveryFeel. Melt. Release. Escape

Sorgh3.10.2012
Zdroj: Mp 3 (192 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jedná o vynikající a příjemnou desku vhodnou prakticky k čemukoliv. Já si ji dopřávám zejména k přemýšlení či jen lelkování za mrholivé sloty. Pohodové rockování obohacené o nevšední postupy je svěží a lze se k němu kdykoli vrátit.

Tip na neznámou se mi opět jednou vyplatil. V popisce tohohle CD z Norska mě upoutalo vymezení progmetal. Po mnoha dobrých zkušenostech v této oblasti jsem svolil a nyní již vesele poslouchám.

 

Skupina se zvláštním názvem Antidepressive Delivery vznikla v roce 2002 v Trondheimu a za tu dobu stihla zplodit dvě dema a tři plnotuky. Já se budu zabývat a žasnout nad debutem taktéž s podivným názvem Feel. Melt. Release. Escape. z roku 2004. Byl sem tímto počinem silně zasažen a degradován na paňácu s vytřeštěnýma očima. Kvintet umělců uchopil hudbu s citem a neomylným tahem na jamku. Slovo metal tady není prioritou, i když ten se častými řezy katru neustále připomíná a nenechá těsto v klidu dokynout. Výraznější je poloha rocková mající v některých kusech silnou klávesovou podporu. Jednotlivé skladby mají poměrně členitou konstrukci, jeden motiv střídá druhý, aby se nakonec vše opět vrátilo na začátek.

 

Výrazná role kláves mi chvílemi mate mysl, zdá se mi, že poslouchám Amorphis z dob alba Tuonela. Podobný feeling, příbuzné pocity. Ovšem těchto míst je poskrovnu, tahle deska je spíš veselejší a nemá tolik bolestných háčků chytajících za srdce jako právě Tuonela. Pěvec oplývá příjemným a expresivním vokálem, avšak necítí se osamocenou primadonou a v klidu svůj projev doplní ženským kvíkáním. Ve čtvrtém kusu Path of sorrow dokonce koketuje s fistulí hodnou nebohých kastrátů. Tahle poloha mi ovšem příliš nevyhovuje, spíš se upínám k místům vyplněným civilní polohou zpěvu. Během poslechu registruju, kterak mi nohy skotačí pod stolem, a to bez mého vědomí, kurňa. Šije to se mnou jen co je pravda.

 

Většinou je to docela kalup, živelná energie nesoucí se mžikem po drátech vysokého napětí, míjejíc izolátory a napájeje obec za obcí jasným zvukem tranďáků. Uši obyvatel nevěří, kde se tyhle věci berou. Uvyklí víkendovým produkcí typu Argema či Prorok nechápou ten gejzír invence. Hle mámo, tady jazz a tuhle metal, onde bigbít jako Pepík, když si hraje s kajtrou na půdě.. Pohodový tatík ihned pookřeje a sezná, že na světě je toho ještě mnoho k objevování. A ty, dědo, zahoď černej fráček zpátky do skříně, pač na válení ve futrálu je ještě čas. Užívej! Po tomhle poslechu se chce žít jinak než doteď, víc a plněji. Jen je třeba mít smysl pro hudbu komplikovanější než je běžný průměr.

     


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky