Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokračovat v dobré práci, která mi odsejpá od ruky, to je určitě snem každého produktora. Taky je mi známo přísloví, a taky ho tady často používáme, že v jednoduchosti je síla. To platí a jistě není těžké uhodnout kam mířím. Švédové Entrails mají po dvou letech venku novou desku, kterou pojmenovali Obliteration. Vyhladit, vymýtit vše, co je v doslechu. Po úderech zvonu, které desku otevírají, začíná decimující ryhlopal obalený notoricky známým zvukem švédských dílen, který jen málokoho překvapí a spíš se bere jako povinnost.

Při srovnání novinky s předchozím zářezem se zpočátku nemohu ubránít nudnému zívání a není se co divit. Entrails si nehrají na mistry inovací, nabízí po čem je sháňka a flákají desku od desky podle minimálně upravované šablony. Na co se můžeme stále těšit je typicky chrastivý zvuk, který je neměnnou složkou části tamních deathers a nelze se na něj odvolávat coby k originálnímu prvku. Je to rutina, i když příjemná, ale po vzrušujícím návalu adrenalinu je třeba se pohlédnout někde jinde, třeba v aranžích a pěstních zápasech s nespokojeným sousedem. Plešatý Jocke Svensson táhne kapelu už šest let a jeho zvratky patří k dobré tradici švédského království. Zkusím napsat královně, jestli by se pro něj nenašel volný diplom nebo něco, byl by jistě rád. Oproti dva roky staré desce se postavil za mikrofon sám a lhal bych, kdybych řekl, že jsem zpozoroval nějaký rozdíl. Vokální podíl bubeníka Addeho mi tehdy prostě nějak splynul. Letos je to tedy jen na Josckem, který si udržuje slušnou angínu, chorým hrdlem plní džbery hlenem a v návalech stačí odkecat texty.

Pravda o síle jednoduchosti platí u Entrails na stopro, Obliteration se výborně, nekomplikovaně poslouchá a nestojí to ani za nehet námahy. Rytmický prasopal střídá bolavé sprinty s rychlochůzí, která sleduje frekvenci náhrobních kamenů lemujících cestičku a před totálním vykloubením zadnice nás chrání jen vrtkavé štěstí. I milovníci klepaček si přijdou na své a všudypřítomné vrčení halí krajinu notoricky známou atmosférou. Kytary vyřezávají příjemné riffy, ale to nejlepší, co pro album dělají, jsou sóla, která s nádhernou ozvěnou na pozadí linkují chytlavé melodie. V nich vidím největší sílu desky, je to jako lehké vyklonění hlavy z okna rozjetého rychlíku. Občas by se dalo mluvit o pokusech stvořit „hitovku“. Tenhle nevhodný (ale proč vlastně) výraz mě napadl, když hrála druhá skladba v pořadí, Epitome Of Death. S touhle melodií usínám i trůním na toaletě, dětem ji šeptám před spaním a jen se v duchu divím co na ní je. Nejde z hlavy. Skladba se sice nakonec zvrhne v notoricky známou hymnu, jejíž původ nejsem momentálně schopen určit, ale to je věc jiná. A tady asi pramení osobní kouzlo Obliteration. Silně melodické střevo napojené k fekálnímu vývodu chrlícímu stále stejný hnus. Tenhle rozměr předchozímu Raging Death chybí a pokud by letos nepřišlo něco nového, bylo by to jen další z řady plácnutí do vody, po kterém ani neotočím hlavu.

Je to deset fláků zdravě prorostlé kýty, kterou si s radostí dáte k nedělnímu obědu. Bez překvapení, hezky na jistotu chutí a konzistence. Některé edice navíc obsahují ještě bonusy v podobě dvou skladeb. První je Berzerk, tou druhou předělávka, pro kterou si kapela odskočila z deathmetalového kotlíku ke švédské heavymetalové legendě Heavy Load. Deathový murmur jí dopřává jiný rozměr, stejně jako již zmiňovaný zvuk. Libůstka pro znalce, mě to je tak ňák šumák.