Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tip na neznámou se mi opět jednou vyplatil. V popisce tohohle CD z Norska mě upoutalo vymezení progmetal. Po mnoha dobrých zkušenostech v této oblasti jsem svolil a nyní již vesele poslouchám.

Skupina se zvláštním názvem Antidepressive Delivery vznikla v roce 2002 v Trondheimu a za tu dobu stihla zplodit dvě dema a tři plnotuky. Já se budu zabývat a žasnout nad debutem taktéž s podivným názvem Feel. Melt. Release. Escape. z roku 2004. Byl sem tímto počinem silně zasažen a degradován na paňácu s vytřeštěnýma očima. Kvintet umělců uchopil hudbu s citem a neomylným tahem na jamku. Slovo metal tady není prioritou, i když ten se častými řezy katru neustále připomíná a nenechá těsto v klidu dokynout. Výraznější je poloha rocková mající v některých kusech silnou klávesovou podporu. Jednotlivé skladby mají poměrně členitou konstrukci, jeden motiv střídá druhý, aby se nakonec vše opět vrátilo na začátek.

Výrazná role kláves mi chvílemi mate mysl, zdá se mi, že poslouchám Amorphis z dob alba Tuonela. Podobný feeling, příbuzné pocity. Ovšem těchto míst je poskrovnu, tahle deska je spíš veselejší a nemá tolik bolestných háčků chytajících za srdce jako právě Tuonela. Pěvec oplývá příjemným a expresivním vokálem, avšak necítí se osamocenou primadonou a v klidu svůj projev doplní ženským kvíkáním. Ve čtvrtém kusu Path of sorrow dokonce koketuje s fistulí hodnou nebohých kastrátů. Tahle poloha mi ovšem příliš nevyhovuje, spíš se upínám k místům vyplněným civilní polohou zpěvu. Během poslechu registruju, kterak mi nohy skotačí pod stolem, a to bez mého vědomí, kurňa. Šije to se mnou jen co je pravda.

Většinou je to docela kalup, živelná energie nesoucí se mžikem po drátech vysokého napětí, míjejíc izolátory a napájeje obec za obcí jasným zvukem tranďáků. Uši obyvatel nevěří, kde se tyhle věci berou. Uvyklí víkendovým produkcí typu Argema či Prorok nechápou ten gejzír invence. Hle mámo, tady jazz a tuhle metal, onde bigbít jako Pepík, když si hraje s kajtrou na půdě.. Pohodový tatík ihned pookřeje a sezná, že na světě je toho ještě mnoho k objevování. A ty, dědo, zahoď černej fráček zpátky do skříně, pač na válení ve futrálu je ještě čas. Užívej! Po tomhle poslechu se chce žít jinak než doteď, víc a plněji. Jen je třeba mít smysl pro hudbu komplikovanější než je běžný průměr.