Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Antihuman Industries - Accelerated Death Impulse

Antihuman IndustriesAccelerated Death Impulse

Garmfrost26.5.2026
Zdroj: mp3, promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Motiv II A.N.C.
VERDIKT: Album je zuřivé i chladné, atmosférické i syrové.

Psát o spojení black metalu s industriálem jako o revoluci je příslovečným nošením dříví do lesa. Antihuman Industries je zbrusu novým projektem, za kterým stojí notoricky známá parta z finského podzemí. Kdo by neznal jména jako Spellgoth, Corvus, Syphon nebo VnoM. Jejich hudební portfolio je vskutku široké, nicméně mezi nejznámější spolky, s nimiž spojili své zvrácené spolky jsou kapely Horna, Trollheims Grott, True Black Dawn, Sargeist nebo … And Oceans. Takové preference nemusí nutně znamenat dobré znamení, protože podobné projekty často nedopadnou kdoví jak. Je tohle případ Antihuman Industries?

 

Vydávají label World Terror Committee nevložil do této kapely důvěru jen tak ze srandy. W.T.C. je vydavatelem, který si stojí za kvalitou vítězící nad kvantitou, což znamená, že v debutu hvězdně sestaveného projektu musel zaujmout. Po prvním náslechu mi bylo jasné proč. Accelerated Death Impulse jen tak nepřestanu poslouchat. Je známým faktem, že zainteresovaní muzikanti v minulosti už podobné choutky vykázali, ať už s Trollheims Grott nebo … And Oceans, ale to se odehrálo před drahnými lety, nabízely se proto pochyby, zda světu nenabídnou unavenou várku retra.

 

Antihuman Industries se neohlíží pouze za starými dobrými časy. Jedná se o pohled vpřed, byť k jistému ohlédnutí přece jen dochází. Protiřečím si? Jejich debutové album je takovou postmodernou s citacemi toho nejzajímavějšího (Aborym) a kompletní mutace v cosi osobitého. Základem se nedá označit nic jednoznačného. Nahrávka je extrémní, na sto procent black metalová, mechanická, zuřivá i místy zasněná. Vedle sebe koexistují samply, mašinky, naprogramované tucavé bicí s klasičtěji pojatými blasty, kytary i syntezátory. Vedle šíleného screamu občas zazní mluvené slovo nebo vzrušené deklamace.

 

Líbí se mi, že Accelerated Death Impulse se jakoby vyhýbá klasikům industriálu v čele s NIN, a zároveň kdesi v pozadí mi na mysl padají. Album je zuřivé i chladné, atmosférické i syrové. Neortodoxní i ortodoxní jak šleha bičem. Zvolený mašinkový font je stejně jako hudební složka pestrá. Občas hodně osmdesátková, jindy hodna nového tisíciletí. V aranžích je znát ruka zkušeného parchanta, v podstatě kruté jádro divokých nezmarů. Na albu se nedá najít ani smítko líbezné líbivosti. Poslech vyžaduje nadšení pro ironii, sarkamus, black metalovou kulturu avšak tu jdoucí po zvláštních cestách.

 

Výbuchy, extáze, náladotvorná forma, filmová i městská podzemní kultura… Tohle vystihuje zvláštně veselou i zlou tvář Antihuman Industries. Ďábelské škleby se pojí s elektronickými kreacemi sjetých satanášů. Album je spíše zlovolné než přitažlivé. Moderní než retro. Staří chlápci stále umí kopnout do vrtule a držet prst na tepu. Dobře známé postupy jsou zdeformované, zmutované, takže zní povědomě a cize zároveň.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky