Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aoratos - Gods Without Name

AoratosGods Without Name

Sorgh24.5.2019
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Z tunelů neznámého podzemního labyrintu se nám hlásí američtí Aoratos a chtějí svůj díl z koláče slávy. V patách jim jde kataklysmatická bouře hrozící převrátit vratkou bárku normality.

Za jménem Aoratos stojí chlapík, který si říká Naas Alcameth. Je to takový ten typ, který si rád dělá všechno sám, ale pro masivní účinek nahrávky neváhá pozvat spřízněné specialisty. Proto, i když je Aoratos spíše projektem jednoho muže, debutní album Gods Without Name se tváří jako dílo regulerní kapely jedoucí podle not mistra principála. Za sadou bicích můžeme nalézt hyperaktivního Menthora působícího nejen v Enthroned, u kytary Noxe Corvuse z Nightbringer apod. Tedy typická spolupráce známých a kolemjdoucích, kteří sbírají střípky do portfólia podivných angažmá. Protože má Aoratos na úřadech hlášeno jako místo trvalého pobytu Colorado, tak jsem předpokládal, že budeme na krok od sněhu, zimy a ruských vlaštovek. Že to tak není mi však vítr z plachet nevzalo, protože teď alespoň vím, že pod tamními horami musí být tunely šílených projektů, v jejichž ohromných prostorách se prohání už jen vítr. S touto fantastickou představou účinkuje celé album mnohem působivěji.

 

Gods Without Name je atmosféricky výbušná směs plná divných zvuků a cizorodých částic. Prostředí je industriálně chladné, staticky dokonalé a přiměřeně nervní. Hudba zrozená naoko bez lidí, kteří odešli. Celý příběh pro nás otevírá starý, porouchaný gramofon v úvodní skladbě Parallax sloužící jako nezvyklé, dlouhé intro, které zvolna rozehrává partii zkázy. V hlučícím soukolí zní všelijaké údery kovů, temné ozvěny hlučících odpadů a v neposlední řadě pravý, poctivě vysrážený black metal na stěnách. Posluchače okouzlí kvílivé kytary odrážející se v nekonečném echu, které umocňuje emotivní melodie podzemí. Jde z toho chlad na duši a hodně toho zbývá i pro tělo.

 

Dominuje rychlost, kulomety drtí pozadí a v siluetách padajících model průmyslu vynikají melodie, které musí jít z duše, jinak je prostě nevymyslíte. Šílené pasáže střídají ty ještě šílenější, ve kterých rachotivé údery hromu potvrzují neskutečnou zdivočelost, jako když se vzbouří živly. Jako mlha občas na celou scénu padá lehký klávesový podkres, který jen násobí neskutečnost okamžiku. Povznesený komentátor vše sleduje, neúnavně podává zprávy havraním jazykem a tuším v jeho tváři ironický úšklebek.

 

Přes všechna krutá slova, která jsou chválou a oslavou díla, je album srozumitelné a svým způsobem krásné. Takto apokalypticky zahraný black metal nabízí možnost, jak si prožít scénář, na který by v reálu nikdo neměl žaludek. Po takto pojaté hudbě mnohý sáhne a rád poklekne před zaoceánským pilířem zla. Debutní album od Aoratos je šílený a překvapivě silný počin.   


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Helvetes / 31.5.19 13:53odpovědět

Tahle deska je to nejlepší,co jsem v letošním roce slyšel a těžko to něco překoná.Z této hudby jde opravdu strach.Neskutečná atmosféra!!.Za mě za plnej počet

Ruadek / 24.5.19 14:27odpovědět

Jo, tohle mě bavilo. :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky