Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aorlhac - Aorlhac

AorlhacAorlhac

Bhut5.11.2024
Zdroj: CD #LPAO-242, LPAO-244, LPAO-246 //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Řvoucí vichry z Francie dují našimi končinami jakoby se nechumelilo. Estetika krásné země, středověké chrabrosti, poetika hradních siluet - to vše tu je a je to krásně zabalené. Jen škoda, že hudebně to nemá potřebnou kuráž a sílu.

Vydavatelství Las Acteurs De L’Ombre Productions zásobuje naši redakci poměrně svižně nahrávkami aktuálními a nebojí se k průzkumu zaslat i nějaký ten fyzický kousek. Těžko bychom totiž začali vyprávět o nahrávkách s daty vydání v letech 2008 – 2018, pokud by nás nějakým obzvláště silným momentem neuchvátily a vzhledem k úprku doby je velice pravděpodobné, že bychom takové čtení označili ikonkou retrospektivního gramofonu. Přesto v našem archívu lze dohledat nějaký ten rozbor umění, který rovněž francouzští Aorlhac nabídli světu. Tentokrát se však budeme věnovat nahrávkám, které výše uvedené vydavatelství předložilo jako jednotnou položku, tedy konvolut (box chcete-li) 3 digipacků v netradičním knihovnickém A5 formátu. Konkrétně jde o díla À La Croisée Des Vents (EP 2008), La Cité Des Vents (2010) a L’Esprit Des Vents (2018).

 

Bystré oko uzře propojení tematického okruhu Vents, tedy větrů. V překladu tedy přímo: Na křižovatce větrů, Město Větrů a Duch větrů. Autorské zažívací potíže ponechme stranou. Fascinace živlem rozehrává představy o středověkém idealizovaném světě, kdy populace učených jedinců vyhledává v odkazech víry a známých mytologiích vysvětlení vzniku foukání. Zasazení do dávných dob podsouvá samotná stylizace digipacků, které svým zdobením i jinou grafikou přímo odkazuje na řečené údobí. Jemný nádech folklorních prvků v barvách středověké Francie se pak dostane posluchači i během zkoumání nahrávek. Ostatně pokud jste již v minulosti četli kolegovu recenzi posledně jmenovaného díla, pak máte Aorlhac již někam zařazené.

 

 

Je to na první dobrou a slepý poslech dílo vzniklé ve Francii a přímo odkazující na historii dané země. Je to znát nejen v oněch epických momentech, ale i v určitém přístupu k harmoniím i v těch metalovějších pasážích. Třeba prvotiny Peste Noire, které žily stejným středověkým duchem, se mi tu a tam vyjevily na pozadí rozehraného snažení Aorlhac. Avšak jakkoliv se obecně kapela snaží dosáhnout velkoleposti a rozmáchlosti alb, pak nakonec díky své vlastní touze pozře sama sebe. Tím chci říct, že výrazných momentů, u kterých si zapisuji pomyslné plusové body je poskrovnu v poměru těch fádnějších neutrálnějších ploch, které dle mého skromného pohledu celé dílo jen protahují a nastavují. Akustické vydrnkávačky jsou třeba fajn zpestření a v mohutném celku člověka alespoň na moment vytrhnou z plytkosti, ale i tento element by šel zakrátit podle kastrolu.

 

Všechny tři nahrávky disponují úžasnou vervou. Je tam velmi silně cítit síla, kterou chtějí autoři prosadit a upřednostnit téma domácího prostředí a jeho historie. Já jim bez sebemenší pochybnosti věřím tu oddanost a fascinaci. Jen to předložení, byť se snaží být chvíli velmi agresivní a chvíli zase pohádkově výpravné, je takové uspěchané a občas se i zmatečně motá v kruzích. Přesto si tu najdu momenty, kdy se nechám rád obelstít naivitou sobě vlastní. Existují tu totiž zajímavé kytarové nápady a onen galský punc dodává člověku za hranicemi pocit neotřelosti a skoro až exotičnosti. A přitom na pozadí dochází k prolnutí ve smyslu podobného vnímání středověké Evropy. Snadno se vám při poslechu začnou vykreslovat kontury ruin pradávných hradních obydlí a takové asociace se počítají.

 

 

Trilogie semknutá do jedinečnosti netradiční edice (3x A5 digipack) podtrhuje důležitost existence CD formátu, který bývá často zavrhován. V současné době drží hlavní údiv formát gramodesek a kazet a je na ně uvalen důraz. CD edice tak nějak stále plují střední rychlostí a tu a tam dostanou zajímavého oživení, které lze vidět zrovna zde. Taková položka je prostě oku milá a bez ohledu na hudební obsah máte potřebu si tyto artefakty prohlédnout detailně a osahat si je. V této disciplíně tandem kapely a vydavatele dosáhl úctyhodného maxima. Škoda jen, že hudební protnutí není tolik plné. Ale to je jen můj osobní vjem. Každopádně podle discogs se i na ten vinyl nezapomnělo. Čihněte


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky