Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Apparatus je opravdu divné hejno ptáčků, jež jako mrchožrouti slétávají na pohřebiště lidských snů, nočních můr a z nich pak skládají děsivé vize. Apparatus jsou součástí scény teprve pár roků, ale zní nadmíru zkušeně. Milují lovecraftova monstra i euklidovskou geometrii, disharmonické vrstvení i černé běsnění. Info v digipaku toho o skupině mnoho nepoví, ale díky všudypřítomné černi a zdánlivě strohému front-coveru dosti napoví.

Sic dánská horda, eponymní debut vychází pod hlavičkou neustále se rozvíjejícího tuzemského labelu Lavadome Productions. Bližší (byť dosti kusé) informace naleznete kupodivu pouze na Metal archives, kde jsou prozrazena jména čtyř protagonistů. Nic víc, nic míň. Mlžení a masky jsou v posledních letech natolik časté, že nikoho stejně nepřekvapí a celé to tajemno se tak míjí účinkem. Přiznám se, že mi podobný jev začíná lézt krkem. Původní myšlenka byla zajímavá, ale její tisící varianta je trapná.

Pokud by masky byly vše, co Apparatus nabízí, nestála by skupina ani za mrknutí slepého oka. Naštěstí hudební náplň „Apparatus“ není v žádném případě fádní záležitostí. Z metalových archívů vyplívá, že věk členů je pod třicet, což v dnešní době znamená benjamínky, v dřívějších spíše zralé muže většinou už s kultovním statusem. Je zajímavé, že právě někam mezi čerstvost a vyzrálost spadá umělecký dojem z nahrávky. Působí mladistvě, neokoukaně a přitom fest zkušeně a vyhraně. Každý hráč svůj nástroj zvládá na jedničku, ale zejména skvělé jsou pak vokály, které bublou jako z hlubin samotného pekla. Tím, že se do zpěvů vyjma hlavního vokalisty zapojili i ostatní, je pěvecká stránka skvěle barevná a čisté zpěvy, které se občas objeví, nepůsobí nijak rušivě.

Omladině bývá často vytýkáno technické umění bez výraznější atmosféry. Apparatus v sobě mají obě stránky. Že umí hrát, poznáte hned, a atmosférou se budete muset prokousat. Ruku v ruce se snovou lyrikou jsou písně husté, ponuré a místy hodně abstraktní. Vyjadřovací jazyk je nejvíce zadoomaný, ale daleko za hranicemi death metalu s blackovým přístupem k tajemnu, smrti, nihilistickému šklebu a obludnosti misantropického ostnu samoty. Každého, kdo se jen trochu zajímá o současnou extrémní scénu, mlaskne přes ušiska výrazná inspirace velikány disharmonického death metalu Ulcerate.

Kluci jsou ale natolik svébytní, že přes silný dotek vzorů berou do pracek vše, co se kolem děje a nebojí se chladně zadoomat, smrtelně rozeřvat či Attilovsky zakouzlit s hrdelními pazvuky. Dokonce i hardcore najde svoje místo v mozaice Apparatus. Nesourodá míchanice je uhnětena v jeden hnus. Ani bílá ani černá. Šedá vládne celku. Po intru „Sermon I“, které svojí nervností rozjitří pocity posluchače, ho následující zběsilost „The Unreverberate Blackness of the Abyss“ rozcupuje na cucky. Jako bych slyšel dávné ohavnosti typu Miasma či Blasphereion. Tedy těžké deathové riffy psané s chladnou masívní krutostí, kterým dominuje záhrobní hluboký growl. Z rytmů, které někdy skočí proti řádu, se vám může zamotat hlava.

Dovedu si představit, jak budou jako kapela Apparatus znít, až obrousí do kulata hrany a promakají zvláštní vsuvky (všechny skladby „Sermon“ – jsou tři). „Apparatus“ je totiž albem, jaké by si přál nahrát interpret i poněkud významnějšího charakteru. Jak po řemeslné stránce (zvuk je víc než pestrý, s hezkou barvou kytar), tak po té obsahové (ta je lahůdková), je „Apparatus“ dílo hodné potlesku. Budou-li vycházet desky začínajícím kapelám takto nadprůměrné, nemám o budoucnost metalu strach. Temnota je zachována, mladou krví je ta stará obnovena a schopnost napsat zajímavou píseň zvýrazněna. Vzhledem k potenciálu nahrávky cítím ve vzduchu slibnou budoucnost, protože laťka je nastavena opravdu vysoko. Zatím ale zůstanu střízlivě u očekávání, zda se věci příští posunou ještě dál a užiju si dobré muziky, kterou je album „Apparatus“ vskutku plné.