Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aquilus - Griseus

AquilusGriseus

Ruadek12.2.2014
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Velmi příjemný symfonický počin, kterému nechybí strhující nápady a je krásnou vzpomínkou ze starých časů. Mírně dolů jej sráží průměrná metalová nálož, která být o pár tříd lepší, bylo by album nevídaným dílem.

Kdo by to byl řekl, že se v australském Melbourne zrodí kapela, která oživí dávné doom metalové rytmy a pustí se do nefalšovaných velkých symfonických kompozicí. Pravdou je, že kdysi jsem podobně zíral na americké Agalloch, kteří zněli seversky a jaksi „evropsky“ a pocházejí přitom z Portlandu v Oregonu, z kraje oceánského teplého klimatu a suchého prostředí. Tedy žádné stopy pro doom metalovou zádumčivost a severský výraz. Za kapelou Aquilus stojí jediný člen – Waldorf, který s úspěchem zvládá veškeré nástroje a složité kompozice s radostí vytahuje i nad sedmnáct minut. A hudba je to skutečně zajímavá, ačkoli její level by mohl být časem ještě vyšší.

 

Griseus nabízí pestré plátno barev, výraziva a technik k tomu použitých. Více než zmiňované Agalloch připomene Aquilus starší díla Opeth. Z muziky čpí death metalová síra, metalové pasáže jsou valivé a temné. Co činí muziku Aquilus naprosto unikátní, je všudypřítomná symfoničnost. V případě Aquilus ale nemluvím o občasných klávesových hrátkách nebo hostujícím symfonickém tělese, které by kouzlilo pohádkové koláže. Tohle bylo zcela evidentně album složené jako velká symfonická báseň, kterou Waldorf doplnil o metalový kontrast. Album Griseus je založeno na bílých klapkách klavíru, orchestrálních smyčcích a vrstvení kláves. Opeth potom ještě více připomenou vybrnkávačky na akustickou kytaru, kdy si umělec bohatě vystačí jen se zvukem několika málo strun a vy budete vědět přesně, o čem mluví.

 

Kritizovat přesto musím, nakonec onu metalovou část desky. Jakmile se přitlačí na pilu a začne se valit metalový válec, jako by fungoval jen napůl. Srovnání s geniální vyvážeností Opeth, kdy vše je v ideálním kontrastu a poměru zde neplatí – v tomto případě to ale lze přijmout tím, že každá kapela má svůj styl. Ovšem když Opeth hrábli do strun a začali hrát death metal, každý riff byl dokonale vymyšlen a jejich metalový náboj měl smysl, důraz, melodiku. Tady Aquilus prohrává, metalová nálož je totiž nevýrazná – přestože má na albu v několika místech i nadprůměrné pasáže. Waldorf je větším příznivcem tklivých symfonických pasáží, melodii umí v náhlém napjatém tichu naznačit lépe klavírem než kytarou. Metal se v jeho podání pouze valí, nemá více než pár zapamatovatelných větších riffů, které by vytvořily unikátní i metalovou tvář kapely.

 

Co činí toto album klenotem mezi ostatními, je symfonický, nadčasově složený základ alba. Tohle není hypnotický valivý drone metal, není to ani gothická hopsačka plná sborů a patosu. Jako by se Aquilus vynořil odkudsi ze severských lesů, duch zjevený v mlze, tvořený kouřem spáleného černého dřeva. Zní jako mnoho starých band, které už neexistují nebo už přišly o svůj niterný půvab. Tuhle svůdnost cítím v každém melodickém motivu, kterých je na albu obrovský počet.

 

 

Velmi pozitivním dojmem působí i obal desky, k níž se starodávný obraz výborně hodí. Nezbývá tedy než se znovu ponořit do rozsáhlých kompozic a vtáhnout hudbu do sebe. Dle mého soudu je toto album vhodné pro dlouhé putování stmívajícím se lesem, pro místa bez civilizace, pro místa se svým zvláštním kouzlem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky