Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Årabrot - Of Darkness And Light

ÅrabrotOf Darkness And Light

Jirka D.1.4.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Årabrot přímočaří, písničkoví, vystupující ze stínu Swans, zjednodušení tím nejlepším možným způsobem, a přitom stále sví. Tohle se povedlo!

Historie norské kapely Årabrot je už víc než dvacetiletá a její cesta má spoustu zákrutů a různých odboček, po kterých se ne vždy kráčelo úplně snadno. V její sestavě se objevila poměrně slušná řádka jmen, některá setrvala déle, jiná se jen mihla, až nakonec všechno odeznělo a v základu zůstala jména pouze dvě. Kjetil Nernes byl vždycky středobodem všeho a tím také zůstává, jeho žena Karin Park se s různou intenzitou objevovala v rámci Årabrot posledních tak deset let, ale tentokrát hraje hlavní úlohu. Společně žijí ve Švédsku, ve vesnici jménem Djura, v kostele Djura Mussionshus, a tam také vznikla tahle deska.

 

Bráno v duchu chytrého generála po bitvě se jasné signály k jejímu výrazu dají dohledat už na předchozích nahrávkách, ale ruku na srdce, tehdy při poslechu třeba Norwegian Gothic bych až takový posun k přímočaré písničkové formě netipoval. Ještě na Who Do You Love (2018), která je mimochodem skvělá a doporučuju poslechnout, byli Årabrot silně experimentální formací, hodně z nich byl slyšet vliv takových Swans a při poslechu skladeb typu Sinnerman bych si nikdy nemyslel, že o pět let později budou znít tak, jak znějí. Právě zmíněná deska Norwegian Gothic (2021) při zpětném pohledu už mnohé naznačovala, ale především její délka způsobovala, že jsem se v ní lehce topil a úplně za svou ji nikdy nepřijal.

 

Årabrot bandNovinkové album Of Darkness And Light, které nejen svým názvem, ale především tematickým směřováním čerpá z Nietzcheho díla Tak pravil Zarathustra, za minulostí jakoby udělalo tlustou čáru a přineslo úplně jiné, nové Årabrot. Pravda to samozřejmě není, jejich zvuk, smysl pro neortodoxní hudební formy, všudypřítomný nadhled a jistá drzost ne nepodobná Melvins, jsou přítomné stále, ale všechno najednou zní nějak nově. Skladby jsou přímočaré, lineární, postavené na klasických přístupech rock’n’rollu, jen v duchu standardů kapely vyfutrované netriviálním, velmi osobitým přístupem. Ke zvuku, k aranžím, k nástrojům, k hlasovému projevu. Dlouze bychom tu mohli debatovat například o tom, jakýže žánr to vlastně tentokrát je, jestli víc noise rock, jestli díky všem těm klávesovým nástrojům a syntezátorům nejsme někde na pomezí post-punku a new-wave, jestli to všechno vlastně není jen takový neortodoxní rock, ale ve výsledku je to minimálně za mě úplně jedno. I přes ten formální posun jsou to pořád Årabrot.

 

Do určité míry (je to můj odhad, tak to berte) vidím jako jedno z možných vysvětlení pojetí desky v osobě jejího producenta, kterým byl mnohými větry ošlehaný matador Alain Johannes. Jeho jméno si můžete spojit s Queens of the Stone Age, s Eagles of Death Metal, s Markem Laneganem a samozřejmě s Them Croocked Vultures ... a s velkou řadou dalších. Může to být jenom můj osobní dojem anebo náhoda, že mezi drzou písňovostí Of Darkness And Light a přístupem kapel, ve kterých figuruje Josh Homme a někde v zákulisí se skrývá právě Johannes, ale po pravdě na náhody moc nevěřím. Čímž ani náhodou neříkám, že by na tom bylo něco špatně, v případě této desky je tomu právě naopak.

 

Na jejím poslechu je naprosto úžasné především to, že už při prvním kontaktu s ní nabudete dojmu, že ji znáte odnepaměti. Skladby jsou napsány tím nepřirozenějším způsobem, v mnohém si je identifikujete s něčím, co už dávno znáte, nic vyloženě nového nebo podnětného nepřináší, ale díky pojetí a přístupu ústřední dvojice zní nějak jinak, svěže a neokoukaně. Místy mají až lehce hymnický charakter (Cathedral Light), místy jsou roztančené a rytmicky odvázané (elektronicky potemnělá Madness nebo You Cast Long Shadows – u ní si vzpomeňte na desku The Pale Emperor od Mansona), občas na to jdou tvrdě a odspoda (Fire) a jindy zase zavání pozdním letním odpolednem někde v kavárně (Swan Killer). Všechno tu najdete, všechno v jednom, a přitom bez násilného slepování, protože jistá výrazová nesourodost je pevně svázána jasně identifikovatelným a svébytným přístupem Årabrot.

 

V průběhu času se možná budete muset vyrovnat s tím, že se vám album rychle oposlouchá a přiznávám, že i tímhle obdobím jsem si prošel (deska je venku od října loňského roku). Rychlost, s jakou se vám od prvního poslechu uhnízdí v hlavě, může být důvodem k pocitu přesycení a k vynucené pauze, což nemusí být vůbec na škodu. Po čase jsem se s chutí vrátil a nebýt na můj vkus hodně zkomprimovaného zvuku, vracel bych se ještě častěji.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Milan "Bhut" Snopek / 16.9.13 16:19

Nejdiskutovanější album tohoto roku? Asi ano. Nehodlám nikomu rvát do úst má slova o tom, jak se na jejich současný vývoj dívám já. Ale neodpustím si pár poznámek. Kapela, která vydala hymnu Mother North pak najednou natočí Phoenix a oheň je na kostele. Upřímně - tahle deska se mi příčí. Je znít cítit poťouchlost autorů a možná i záměr znít zcela odlišně, čímž se podařilo rozdmýchat množství diskuzí. Neznalý posluchač pak dostane chuť si to sám okusit na vlastní kůži. Já říkám fuj, ruce pryč. Nelíbí se mi to a tím pro mne album zůstává zapovězené. Raději zavzpomínám na postarší /dnes bychom mohli říct prostřední/ období jejich diskografie.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky