Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Arbitrator - Indoctrination of Sacrilege

ArbitratorIndoctrination of Sacrilege

Garmfrost18.3.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: „Indoctrination of Sacrilege“ je drtící mlátička na pomezí umělého a mrtvého světa, ne však bez emocí a potřebné atmosféry.

Je dobré dát občas na zajímavý tip od kamarádů, hledajících novinky a neokoukané tváře na scéně. O existenci kanadské elektronické mlátičky Arbitrator jsem neměl potuchy, ale s ohledem na vkus nejmenovaného kamaráda jsem okoštoval nabízené ovoce a se zvednutým obočím záhy mlsal. Zapátral jsem, co je vůbec Arbitrator zač a s velkým údivem jsem shledal, že se jedná o čerstvou krev z Kanady.

 

Jako první vás praští přes sluchovody evropská, potažmo skandinávská odnož extrémní muziky a ještě podrobněji je možné přiblížení ke švédské podobě metalu jako takového. Při pátrání jsem zaregistroval snahy kapelu žánrově zařadit jako progresivní death metal, moderní death metal nebo industriální death metal. O progresi nemůže být ani řeč a o modernosti už teprve ne. Vše, co se line z beden, jsem slyšel už před dvaceti lety a někdy i víc. Heh. Abych to zkrátil, industrial občas zaslechneme, také elektronický metal... Podle mě se podobné spolky kdysi příhodně řadily ke crossoweru. I když mi někdy skladby z „Indoctrination of Sacrilege“ připadnou jako směs pejska a kočičky, moc se jim to nerozjíždí přes talíř, za což může i jednotný zvukový kabátek a všudypřítomný zajímavý growl hlavního protagonisty.

 

Zajímalo by, zda existují s ohledem na jméno vůdce kapely Roberta Kukly nějaké vazby na Českou republiku. Robert kapelu založil před pěti lety jako one man project. Postupně se k němu přidávala sestava a letošní debut „Indocrination of Sacrilege“, který si kluci vydávají sami, je výsledkem jejich spolupráce. Zmínil jsem evropskou, nebo lépe řečeno skandinávskou inspiraci. Představte si vedle sebe The Project Hate MCMXCIX, Pain, Illdisposed nebo i Clawfinger. Moc to nejde, co? Navíc je tento gulášek opravdu smrtící. Je fascinující, že přestože je deska financovaná z vlastní kapsy, produkce ani grafická stránka nijak netrpí. Naopak! Mít světoběžníka Dirka Verbeurena za bicíma, Jense Bogrena zodpovědného za master, je zárukou kvality. Kytary jsou velice těžké - kila, riffy, občasné melancholické sólo, klávesy velice atmosférické, ale často zbytečně vytažené na úkor zbytku. Nad vším pak vévodí surový hluboký growl. Rytmus bicích je povětšinou strojově mechanický, až Dirkovu práci nepoznávám. Živé bicí jsou doplňovány samply a smyčkami, a opouštíme na moment metalové kolbiště směrem k elektronické scéně.

 

Album je rozděleno do šesti položek, respektive pěti a jedné elektronické instrumentálky, která desku uzavírá. Možná si tvůrci ukousli velkého sousta v podobě delší stopáže, než kterou mohli bez poklesu kvality zaplnit. Občas se pak stane, že narazíte na hlušší místo, které jinak majestátní drtivou hymnu sráží o stupínek i dva níž. Mrzí mě, že prakticky vše, co nám servírují, už bylo slyšeno. Písně samotné se výborně poslouchají. Intenzivní groove jízda je obohacena o temný umělý svět, slyšíme zvláštní zvony, death metal, tiché sbory, vedle sebe koexistuje gotická nálada s černou antikřesťanskou. Kapela se evidentně hledá a do svého rejstříku absorbuje kdeco, aniž by posluchače urážela povrchní vykrádačkou bez duše. Sólové vyhrávky nezaznějí často, ale jejich střídmý příspěvek mi připomíná zase dávné Crematory.

 

Album má hezký obal od Colina Markse, který podle mě evokuje poválečnou apokalypsu. Torza zuhelnatělých těl mrtvých vojáků pod hořícím obrněným vozem není námět originální stejně jako sound debutu, ale je stejně poutavý. Shrneme-li tedy názor na „Indoctrination of Sacrilege“, můžeme říct, že máme před sebou povedený debut, za kterým je znát zapálení tvůrců i instrumentální vyspělost na určité úrovni. Všechna kostrbatá místa skupině odpouštím pro upřímnou vášeň čišící z desky. Píšu deska, ale album vychází jen v digitálním formátu. Pevně věřím, že jestliže Arbitrator z nadšení nesleví, najde svoji tvář a opustí opisování od starších a zkušenějších, třeba i nalezne vydavatele, věci příští pak mohou být velice zajímavé.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky