Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je dobré dát občas na zajímavý tip od kamarádů, hledajících novinky a neokoukané tváře na scéně. O existenci kanadské elektronické mlátičky Arbitrator jsem neměl potuchy, ale s ohledem na vkus nejmenovaného kamaráda jsem okoštoval nabízené ovoce a se zvednutým obočím záhy mlsal. Zapátral jsem, co je vůbec Arbitrator zač a s velkým údivem jsem shledal, že se jedná o čerstvou krev z Kanady.

Jako první vás praští přes sluchovody evropská, potažmo skandinávská odnož extrémní muziky a ještě podrobněji je možné přiblížení ke švédské podobě metalu jako takového. Při pátrání jsem zaregistroval snahy kapelu žánrově zařadit jako progresivní death metal, moderní death metal nebo industriální death metal. O progresi nemůže být ani řeč a o modernosti už teprve ne. Vše, co se line z beden, jsem slyšel už před dvaceti lety a někdy i víc. Heh. Abych to zkrátil, industrial občas zaslechneme, také elektronický metal... Podle mě se podobné spolky kdysi příhodně řadily ke crossoweru. I když mi někdy skladby z „Indoctrination of Sacrilege“ připadnou jako směs pejska a kočičky, moc se jim to nerozjíždí přes talíř, za což může i jednotný zvukový kabátek a všudypřítomný zajímavý growl hlavního protagonisty.

Zajímalo by, zda existují s ohledem na jméno vůdce kapely Roberta Kukly nějaké vazby na Českou republiku. Robert kapelu založil před pěti lety jako one man project. Postupně se k němu přidávala sestava a letošní debut „Indocrination of Sacrilege“, který si kluci vydávají sami, je výsledkem jejich spolupráce. Zmínil jsem evropskou, nebo lépe řečeno skandinávskou inspiraci. Představte si vedle sebe The Project Hate MCMXCIX, Pain, Illdisposed nebo i Clawfinger. Moc to nejde, co? Navíc je tento gulášek opravdu smrtící. Je fascinující, že přestože je deska financovaná z vlastní kapsy, produkce ani grafická stránka nijak netrpí. Naopak! Mít světoběžníka Dirka Verbeurena za bicíma, Jense Bogrena zodpovědného za master, je zárukou kvality. Kytary jsou velice těžké - kila, riffy, občasné melancholické sólo, klávesy velice atmosférické, ale často zbytečně vytažené na úkor zbytku. Nad vším pak vévodí surový hluboký growl. Rytmus bicích je povětšinou strojově mechanický, až Dirkovu práci nepoznávám. Živé bicí jsou doplňovány samply a smyčkami, a opouštíme na moment metalové kolbiště směrem k elektronické scéně.

Album je rozděleno do šesti položek, respektive pěti a jedné elektronické instrumentálky, která desku uzavírá. Možná si tvůrci ukousli velkého sousta v podobě delší stopáže, než kterou mohli bez poklesu kvality zaplnit. Občas se pak stane, že narazíte na hlušší místo, které jinak majestátní drtivou hymnu sráží o stupínek i dva níž. Mrzí mě, že prakticky vše, co nám servírují, už bylo slyšeno. Písně samotné se výborně poslouchají. Intenzivní groove jízda je obohacena o temný umělý svět, slyšíme zvláštní zvony, death metal, tiché sbory, vedle sebe koexistuje gotická nálada s černou antikřesťanskou. Kapela se evidentně hledá a do svého rejstříku absorbuje kdeco, aniž by posluchače urážela povrchní vykrádačkou bez duše. Sólové vyhrávky nezaznějí často, ale jejich střídmý příspěvek mi připomíná zase dávné Crematory.

Album má hezký obal od Colina Markse, který podle mě evokuje poválečnou apokalypsu. Torza zuhelnatělých těl mrtvých vojáků pod hořícím obrněným vozem není námět originální stejně jako sound debutu, ale je stejně poutavý. Shrneme-li tedy názor na „Indoctrination of Sacrilege“, můžeme říct, že máme před sebou povedený debut, za kterým je znát zapálení tvůrců i instrumentální vyspělost na určité úrovni. Všechna kostrbatá místa skupině odpouštím pro upřímnou vášeň čišící z desky. Píšu deska, ale album vychází jen v digitálním formátu. Pevně věřím, že jestliže Arbitrator z nadšení nesleví, najde svoji tvář a opustí opisování od starších a zkušenějších, třeba i nalezne vydavatele, věci příští pak mohou být velice zajímavé.