Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou to téměř přesně tři roky, kdy jsem popisoval svoje dojmy z tehdy aktuální desky Song of the Rose, kterou mám dodneška moc rád a patří k mým nejoblíbenějším od téhle sympatické kapely z Baltimoru. Poslech muziky Arbouretum byl a je pro mě vždycky svým způsobem svátek, chvilka pohody a uvolnění napětí nastřádaného za celý den. A klidně i za delší čas. Poslouchat Arbouretum pro mě znamená relaxovat, meditovat, odpočívat a nepřemýšlet. A stačí prvních pár vteřin úvodní skladby How Deep It Goes, aby jednomu došlo, že některé věci se nemění, zůstávají a lze se na ně spolehnout. Jistoty někdy můžou vadit a někdy můžou tvořit opěrné body, bez kterých bychom bloudili zmateně prostorem.

Přitom bych měl docela problém napsat, že album Let It All In je deska čistě na jistotu a bez jakéhokoliv posunu, protože tak to tentokrát (a možná překvapivě) není. Neměnná oproti historii zůstává atmosféra desky, která navozuje přesně ten klid a mír v mysli, který jsem popisoval o odstavec výše, a kvůli kterému tuhle desku budou vyhledávat fanoušci kapely uvyklí starší tvorbě. Provázanost s minulostí představuje i ta část projevu kapely, kterou lze nejjednodušeji popsat jako psychedelický rock. Ten se v různé, ale spíš menší míře objevuje napříč nahrávkou, ale hlavní roli hraje až v předposlední titulní skladě Let It All In. Slovo „skladba“ v jejím případě nabývá na poměry kapely úctyhodných rozměrů bratru dvanácti minut, což by se na první pohled mohlo zdát jako příliš velké sousto na jinak skromný soubor jako Arbouretum, kdyby přesný opak nebyl pravdou. Jde o nejlepší skladbu desky s neuvěřitelným vnitřním pnutím, které jakoby popíralo zklidňující účinek alba popisovaný výše, ale ani tahle potlačovaná a velmi tlumená rocková bouře nemá na celkový temperament desky rušivý vliv. Výsledkem je naprosto spokojený posluchač.

Změny jsou naopak slyšet ve zřetelnějším příklonu k americkému folkloru, který byl sice v rukopisu kapely obsažen vždy, ale nikdy natolik výrazně. Jasným důsledkem je pak angažmá několika hostů a pro rock méně tradičních nástrojů, což ve výsledku posouvá výraz některých skladeb (například poslední High Water Song) až k takovým The Wood Brothers - zkuste je ZDE. Za mě jde o posun zajímavým a výborně poslouchatelným směrem, z něhož cítíte poctu vlastním kořenům a tradicím, bez nichž by nic dalšího nevyrostlo. Z tohoto pohledu mi směřování Arbouretum přijde přirozené a naprosto nenásilné, byť vlastní provedení ne vždy dopadlo na výbornou.

Mířím především k druhé a třetí skladbě, které trochu marně hledají tvůrčí jiskru a v některých pasážích se beznadějně topí v úvahách nad tím, jak pokračovat dál. Po úvodní lahůdce How Deep It Goes jde o poměrně nekompromisní vystřízlivění, které sice zbytek desky plus mínus dožene, ale je to přesně tahle první půle desky a především skladba No Sanctuary Blues, která dala vzniknout verdiktu v záhlaví recenze - v případě Arbouretum už bylo lépe, a to i výrazně lépe. A laťce nastavené v minulosti se deska blíží jen na několika místech v její druhé části, když ani mezihra Night Theme nemá příliš ambicí zaujmout. Teprve od páté Headwaters Li, představující kapelní klasiku, album začíná nabírat na obrátkách, což z celkového pohledu bohužel není úplně dobré vysvědčení.

Album má tradičně velmi nadýchaný a až takový ultra-light zvuk, který hladí a utěšuje, což může vypadat jako výrazná přednost a do značné míry tomu tak je. Po pravdě s příklonem k tradičnímu folku bych se vůbec nebránil posunout sound k větší dřevitosti a přirozenosti, která v případě podobné produkce působí mnohem autentičtěji (zkuste porovnat s ukázkou výše uvedených The Wood Brothers). Ale budiž, v dnešní hlasité a umělohmotné době je tohle pořád velmi slušný a nebezpečně poslouchatelný příklad toho, jak může znít rocková deska. Buďme za ni rádi.