Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S jakým zvláštním pocitem poslouchám tohle album. Je snad soundtrackem pohnuté duše? Či snad příběhem o zrození? Nebo naopak o úpadku člověka? Je fantazijním soundtrackem k černobílému filmu, prvnímu filmu, ke kterému se kultovní trip-rocková parta Archive odhodlala udělat doprovodnou hudbu.

Posmutnělé melodie a syntenzátorová hudba. Ozvěny Depeche Mode a propojení rockové muziky s velkou dávkou elektroniky. Naprosté základy v čítankách trip-hopu. Ovlivněni a nadále ovlivňující. Zlomená srdce na tisíc a jeden způsob. Davy vyřvávaná hymna Again. Temný postapokalyptický úpadek civilizace. Osamění a světlo v dáli. Revoluční přístup k muzice jako takové.

To všechno a ještě mnohem více jsou Bristolem zrození Archive, jedna z největších trip-hopových legend světové hudební scény. A vydání každé jejich nové desky vzbuzuje nadšení a zároveň lidem se sluchátky na uších kouzlí zasněné nepřítomné výrazy. Archive jsou rozpoznatelní vždy a všude, jejich naprosto specifický přístup k celé jejich tvorbě lze rozpoznat snad i v mlze, která by se dala krájet. A mlha spolu s nevlídným počasím - nejlépe uprostřed industriální krajiny - to je přesně to, co hudba Archive okolo sebe potřebuje. A stejně jako počátky industriálu, které se započaly psát „u Výchoďáků“, tak se trip-hopové skladby zrodily v jediném městě. Nevím, zda se početné stádo stejně smýšlejících individuí postavilo na Cliftonský most a řezalo tyčemi kolem sebe, aby získali nový zvuk, který jim uhranul. Zvuk se zrodil spolu s Massive Attack, Trickym a Portishead. A Archive jsou kapelou, na kterou se v souvislosti s historií tohoto stylu často zapomíná. A to je škoda.

Axiom není deskou natolik uhrančivou, jako byla With Us Until You're Dead. Má možná skoro stejně silný nájezd jako psychedelií načichlá You All Look the Same to Me. A neútočí překvapivě dravým rockovým nátěrem jako koncept Controlling Crowds. Je cinematická, jemná a klidná. A stylem Archive je a vždycky bylo dokonale zvládnout postupně gradující dlouhé celky, kdy zpěv může zaznít až po pětiminutovém stoupání na vrchol. A nebo nezazní vůbec.

Za deskou stojí opět minimálně dvanáctičlenný kolektiv hudebníků, kteří promýšlejí každý detail a hudba je přitom vlastně zcela jednoduchá. Jsou to často jen precizně napsané popové skladby zabalené do alternativní elektroniky a rockového švihu přes tvář. Těžko říci, zda se vám deska může zalíbit, pokud jste od Archive v životě nic neslyšeli. Řekl bych vám prostě, začněte s nimi někde jinde. Její kouzlo spočívá v atmosférou dokonale prostoupených skladbách, ze kterých vyčnívají vokální linky, jejichž melodie zůstanou ještě dlouho v hlavě. Nepostrádám tady silné momenty, jako je startovní Distorted Angels nebo hodně procítěná Baptism. Nastupující Transmission Data Terminate mě potom totálně rozsekává svou basou, která se do dění zapojí až téměř ve třech čtvrtinách skladby, ale o to důrazněji. Nevím, proč mi v té chvíli pokaždé vyvstane na mysli, jak U2 polemizovali o tom, že jednou z nejklíčovějších věcí je vymyslet skvěle padnoucí basovou linku. A ta tady je, jednoduchá a skvěle načasovaná.

Slabina alba je jedna jediná, a to srovnání desky s deskami předešlými. A tady Axiom prohrává, ačkoli ne o moc velký kus. Album je totiž už ve svém principu dělané víc jako soundtrack podporující obraz, bez kterého nefungují všechny jeho zbraně. Proti vypiplané předchozí desce nebo pro Archive revoluční Controlling Crowds je to krok zpět. Srovnání s kýmkoli jiným je dost složité, dnes již velmi vzdálení styloví souputníci jsou každý někde jinde a nadále se vzdalují, podobni rozpínajícímu se vesmíru (který se ale naopak již dávno může smršťovat). Massive Attack se postupně vrátili k tomu, co jim šlo nejlépe – k preciznímu výběru vokalistů a částečně špinavému trip-hopu (ačkoli to už vypadalo, že se Robert Del Naja vydal na cestu inteligentní meditační muziky). Tricky zní jako mix rhythm and blues spolu s ozvěnou jeho špinavých nočních můr, ve kterých se topil na libozvučné taškařici Angels with Dirty Faces. A poslední do skládanky, tedy Portishead, naposledy se třetí deskou přičichli ještě více k jazzu a zhudebnili kulometnou palbu se vzletnými vokály nesmrtelné Beth Gibbons na tripu. Není tedy s kým srovnávat.

A příště si povíme něco o tom, jak chytrá liška vyzrála nad medvědem.

Doporučený poslech:

• Massive Attack - Teardrop / Mezzanine
• Portishead - Glory Box / Dummy
• Archive - Again / You All Look The Same To Me
• Tricky - Money Greedy / Angels With Dirty Faces