Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jednočlenná komanda nejsou v hudebním podzemí žádnou výjimkou a při dnešních technických možnostech a jejich široké dostupnosti je možné pro kohokoliv prakticky cokoliv, když má jedinec dostatek zájmu a invence. Francouzský projekt Archvile King je přesně z tohoto těsta, neb za ním stojí pouze Nicolas M. zvaný Baurus, což když jsem si zadal čistě ze zvědavosti do vyhledavače, našlo mi to jakéhosi rytíře ... a dál mě to přestalo zajímat. Nic pro mě.

O black metalu Archvile King se dočtete, že v sobě pojí divokost thrash metalu s opojnými melodiemi black metalu a s jistou mírou rezervy musím dát této definici za pravdu. Album À la ruine nenabízí pouze jeden žánrový odstín a na mnoha jeho místech je slyšet, že autor se nechce usadit pouze v jedné pozici a spíše zatím zkouší, co všechno je schopen do zvuku svého projektu propašovat. A když už jsme u toho alba, doplním, že devítka skladeb dosahuje klasické délky necelých 40 minut a že mě dost baví vpravdě nihilistický obal. Takový černo-béžový chaos, po nímž si můžete představit v podstatě cokoliv, dobře doplňuje hudební obsah.

Ten ve svém úvodu trochu klame tělem - praskání ohně, francouzsky jakousi ženou pronášené cosi, akustická kytara, tak trochu něco Agalloch a Alcest. První skladbu je třeba brát jako úvodní, byť ostrost kytar v jejím hlavním motivu dává jasně najevo, že další dění nebude procházka art-rockovými zahradami. Pokud bych měl dát zapravdu tvrzení, že v produkci Archvile King zní špinavý thrash metal, bude to právě druhá skladba Mangez vos morts, která v některých momentech připomene chasníky Darkthrone. Její zběsilost je uvěřitelná, hlas správně vražedný, kytary ostré a bicí klepou do tance přísně jednoduše. Může být? Může! Blackovější přístup k věci v rychlém tempu s sebou nese následující skladba Celui qui vouvoie le soleil, s níž si mistr Baurus dovoluje přesáhnout hranici šesti minut (nejdelší věc na desce) a přitom vůbec nezaváhat. Dominující kytary vyřezávají ostré linie, vokál je opět skvěle zběsilý, tempo má spád a občasné vsuvky akustické kytary nepůsobí vůbec nepatřičně. Asi bych se zdráhal tvrdit něco o objevování nepoznaného, ale řemeslo je to bez debat zdatné a uvěřitelné.

Pokud mě na albu něco vyloženě sedí, je to jeho zvuk (pozor!). Psal jsem nedávno o albu ze stejné vydavatelské stáje (Lunar Tombfields - The Eternal Harvest) a neprojevoval přílišné nadšení z toho, že zvuk je spíš moderní, se silným basovým základem a že se to k žánru, jako je black metal, nehodí. Tahle deska na to jde jinak, maximum výkonu soustředí do kytar, bicí jsou takové příjemné trapné (jako u starých Burzum), baskytara v podstatě neexistuje a hlas s příjemným hall-efektem dodává pocitu všudypřítomného kentusáka, který vám nepřeje nic dobrého. Dokonce nikoho ani nenapadlo zvuk zbytečně roztrhat v post-produkci, a tak bez přehánění dokážu tohle album poslouchat od začátku až do konce na docela slušné volume.

Je proto docela škoda, že zhruba po čtvrté skladbě nahrávce začne lehce docházet dech, respektive autor upouští od sevřené produkce úvodních skladeb a začíná se rozbíhat zbytečně do široka. Téměř až heavymetalové sólo v páté skladbě je už dost za hranou dobrého blackmetalového vkusu a šestá titulní vsuvka À la ruine s takovým divným praskotem, u kterého budete váhat opět mezi praskajícím ohněm, deštěm dopadajícím listí, nebo mačkáním staniolu od čokolády, je z kategorie romantických balad pro děcka. Albu se pak nedaří navázat tam, kde čtvrtou skladbou skončilo. Používá trochu jiné efekty na kytarách a trochu na mě působí, jak kdyby skladby vznikaly v různém období, kdy se teprve ujasňovaly autorovy názory na to, jak má jeho deska znít (Vêpre I). Nebo jde o čistý záměr vyzkoušet, co všechno je možné a kam až lze zvuk Archvile King ohýbat.

Ať tak či onak, závěr alba mi už lehce uniká, mezi což kromě sedmé a osmé skladby řadím i bonusovou devítku, která má parametry demo snímku a přesně v tomto kontextu je potřeba ji vnímat. Když pak o albu přemýšlím jako o celku, vlastně mi docela sedlo, byť to celé zlo v něm mi přijde trochu zábavné a do transu při poslechu má hodně daleko. Na black metal ale dobrý.