Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Legendární a posledními alby skoro kosmické uskupení Arcturus bylo vždy trošku mimo mísu klasického metalu. Původně spíš blackoví, posléze hodně elektroničtí a progresivní. Jejich hudba se vždy vyznačovala jistým teatrálním zaměřením, a to je možná ten hlavní prvek, proč se považuji za skalního fanouška kapely. Album The Sham Mirrors jsem si šel koupit s tím, že nemohu šlápnout vedle. Uběhlo dlouhých pět let od vydání předchozí famozní řadovky La Masquerade Infernale, kterou mnozí považují za vrchol jejich tvorby. Ovšem pět let se nakonec nezdá až tak dlouhých, vezmeme-li v potaz komplikovanost jejich kompozic. Zkrátka to chvíli trvá, než se přichystá odlet k neznámým galaxiím, protože detailů je mnoho a i malý záděr může způsobit velkou neplechu. Šel jsem, zakoupil a od té doby je deska stálicí mé fascinace.

Falešná zrcadla, nové téma k odborné diskuzi. Ve stínu zrcadlových objektivů se pohybují specialisté, v soustředěných tvářích netušený zájem i strach z možných komplikací. Kosmické exploratorium hostí setkání kvarteta kombinujícího neutuchající zájem o tajemství souhvězdí Pastýře. Hudba je cesta po zákrutech polární záře, která ve svých odrazech plní touhy uvěřivších snílků. První, co mě při poslechu napadá, je dojem nekonečného prostoru. Jak nečekané, jedná-li se o kapelu vyvazující se ze sfér všeho všedního. Možnosti pohybu nemají hranic, náhle je možno létat a nakouknout do rozličných sférických koridorů. Elektronické vrnění trošku hustí atmosféru a je se o co opřít. Úchvatný pocit, takto levitovat. Marcipánovým panáčkem na pomyslném dortu je osoba Garma, zde pod jménen Trickster G. Rex, pěvce par excellence. Jeho přítomnost dodává albu nezbytný další rozměr, který nelze nalézt na žádném logaritmickém pravítku. Povětšinou vypravuje svým jasným a zvučným tenorem, ovšem nezřídka ohromí i tajným uměním starověkých kastrátů. Vokál zde představuje mistrovsky použitý nástroj, jako ostatně na každém počinu, kde se tento lidský fenomén vyskytl.

Tohle ovšem není zdaleka vše, co se zpěvu týče. Překvapení je nachystáno v songu Radical Cut, kde nám hostující Ihsahn dal vzpomenout na skvělé blackové okamžiky infernálních Emperor. Ta skladba je výtečná blekárna a mistrův vokál nenapodobitelný. Černých náznaků je na desce povícero, dejme tomu úvodní pasáž čtvrté Collapse Generation představuje skvěle podaný symfonický blackmetal, který se ani v novém miléniu neměl za co stydět, ba mohl navést mnohé tápající na správnou cestu. Naopak třeba Star – Crossed je v kontrastu k předchozím slovům velmi teatrální věc postavená na klávesách, tu s elektronickým, tu s čistě klavírním vyzněním. Celá nahrávka pak působí velmi hutným a sytým dojmem. Po řádném naposlouchání to přičítám spolupráci basy a jí sekundujícím plochám kláves, které basovou linku často dublují, dobarvují místa lomů paprsků a tím se starají o ten výživný spodek. Mistr klapek Sverd je velmi výrazným pilířem alba The Sham Mirrors a nejen jeho, neboť jeho rukopis se rozpíjí pod celou plejádou alb Arcturus, ale i např. pod albem Nexus Polaris od Covenant (1998), nebo se coby pianista podílel na tvorbě nezařaditelných Ulver. Konkrétně u Sham Mirrors  je muzika na jeho instrumentu postavena minimálně ze 60 procent.

Arcturus se na popisované desce posunuli o hezkých pár kroků stranou od minulých alb. Již jsem zmiňoval zahledění v nebetyčnou oblohu a fascinaci universem. Ubylo blacku a prachu z divadelní manéže, nastoupila absolutní čistota hvězdářských čoček. Mistři velmi vtipně uvádějí, že album bylo nahráváno na různých místech, v různých časech a formátech. Při poslechu mě napadá, že se nemuselo vždy jednat o naše pozemské vnímání místa a času, vše je velmi relativní. The Sham Mirrors bylo stvořeno vyšší silou, která nemá potíže dotknout se dokonalosti. Teď už je jen otázka, jestli my pozemšťané budeme schopni rozluštit všechna poselství na albu uložená.