Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přijde mi hezké sledovat vývoj jedné kapely zcela od počátku. S mezinárodním projektem The Committee to tak mám. Je pravda, že když k nám do redakce kapela zaslala své první demo Holodomor, měli jsme z toho trochu švandu a na tehdejším srazu v Kyšicích pošetka se Stalinem tvořila příjemné zátiší pro jisté foto se škopky dobřanské Modré hvězdy (tuším, že to bylo zrovna tohle pivo). Čas ukázal jistou vážnost kapely, neboť se později ozvala se svým debutem, který už zaslala čistě elektronicky. Power Through Unity nastínil směr, kterým se tento výbor hodlal nadále hudebně ubírat. Později jsem měl to štěstí vidět kapelu i živě v rámci Phantoms of Pilsen a cítil z nich pravou zapřisáhlost žánru. Dnes se snažím rozlousknout podstatu alba druhého, které už jsem sprostě stáhl z útrob internetu po vlastní ose (s malým o). Co tedy Memorandum Occultus nabízí?

V duchu alba minulého předkládá opět šestici skladeb v obdobné časové délce. Duchem však proniká hlouběji do žánru (nikoli zeširoka). Ohlodává klasický black metal na triumfální militantní vzezření a svým tempem připomíná urputné nasazení lidových milicí. Od minulého díla se dále liší tím, že své řady rozšiřuje o dalšího člena na post klávesisty. Hlasování ve výboru je pak jistě zajímavější v pěti, nežli ve čtyřech. Ačkoliv věřím, že pánové dokážou vše jednohlasně odklepnout, stejně jako zvolení Gottwalda coby prezidenta. Zvukově však stále dělají čest zahuhlané stylizaci, kdy je třeba se do kytar více zavrtat. Basa se vyloupne jen sporadicky, jinak někde v pozadí tajemně vrní. Zato bicí a vokál vše důrazně převyšují. Je tomu jak na správném sjezdu pohlavárů, kdy řečník vede diskuzi a ostatní jen zdvořile přitakávají. Takže při poslechu z povzdálí (čti vedlejší místnosti), nejsou kytary téměř slyšitelné, ačkoliv dle tempa a celkového zvuku poznáte, že to je black metal.

Posun oproti dřívějšku vidím určitě ve větší hloubce. Je to pořád ten militantní black, pořád to dýchá odérem zatuchlých kožených kabátců vysokých důstojníků tajné rozvědky. Jenže tentokrát z toho víc čiší i jistá tajemnost. Možná je to tím názvem, nebo tím, že to tam asi i chci mít, ale prostě někde v podprahovém vnímání to cítím. Už to není takové obecné veselí a jisté pozdvižení, které bylo dříve znát zejména na demu Holodomor, ale částečně i na debutové dlouhohrající desce. Asi za to ve výsledku může skladba Katherine’s Chant, která, byť se sebevážnějším přednesem, působí úsměvně. Dnes žádné takové předělávky nejsou a jede se okamžitě od podlahy a nepolevuje se až do samotného konce. Tím dostává deska větší vážnost a její náplň tak zní zcela nekompromisně.

Už jsem naznačil, že hlavní pozornost na sebe strhává vokál a bicí. Zatímco vokál zní uvěřitelně hnusně a rozkrývá tak prohnilé podhoubí tématy, kterých se kapela obecně dotýká, tak bicí sází na ultimátní rychlost. Je radost poslouchat takový black metal, jenže jeho skrytá kouzla vystupují na povrch v klidnějších a hlavně instrumentálních pasážích. Prostě proto, že ty kytary jsou tak zahuleně zastřené. Chce to vyloženě větší soustředěnost, aby ucho zachytilo stylové vyhrávky a trefné melodie strunné sekce, jinak jednoduše splynou a zaniknou. A tím se dostávám i k dalšímu kamenu úrazu. Tím je prostý fakt, že album svou podstatou postupně ztrácí dech. Zatímco jste sraženi na kolena úžasným otvírákem, ke konci nahrávky už trochu šilháte po posledních vteřinách stopáže. A není to tím, že by skladby ke konci alba byly slabé. Takto to jistě bude fungovat i v nic netušícím random poslechu. Je to jistou šablonovitostí skladeb, jejich neměnnou náladou a hlavně tím tupým zvukem. Vyzobávat jednotlivé skladby je radost, ale víc jak tři kousky prakticky nemá ve výsledku smysl. Ke zbylým třem je třeba se trochu probrat, povzbudit, provzdušnit se a pak zase zasednout a naskočit na ten hrubý black metal.

The Committee jsou dobrá kapela, kterou je opravdu radost sledovat, jak přirozeně prochází svým vývojem. Je to kapela, která se neztratí a umí se svým způsobem odlišit a zahrát na správnou notu. Nová deska je zaručeně silná, jen v sobě ukrývá jakési stigma nepochopení. Když se zaměřím na jednotlivé úseky, tak prakticky nemám větších výhrad, jenže jako hodnotný celek vše ne zcela důkladně spolupracuje. A ještě pro ty, kteří nad poslechem váhají – hudebně tu cítím podobnost třeba s mistry Mgla, nebo čertovsky špinavé The Stone, avšak co do nálady to nejlépe vyjádří přirovnání k N.K.V.D.