Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Arkona (PL) - Chaos.Ice.Fire

Arkona (PL)Chaos.Ice.Fire

Bhut1.4.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Tato banda spadá do počátků devadesátých let, kdy se black metal těšil své slávě a největší kontroverzi. A této době a vnímání žánru zůstává Arkona věrna i po dvaceti letech.

Asi nebude od věci si ujasnit, že Arkona, o které nyní bude řeč, není ta, jež je snad všeobecně známější a povědomější. Tato Arkona pochází z Polska a její existence je datována od roku 1993, přičemž ta profláklejší ruská Arkona vznikla až o deset let později. Pro věrné fanoušky black metalu však nebude toto jméno nikterak neznámé. Kapela má na kontě vskutku povedené kusy, kterým jsem svého času propadl i já. Ovšem čas odvál zájem a pozornost byla soustředěna pochopitelně jinam. Přiznám se totiž, že mne splitka a kdejaké kompilace z křesla zrovna nezvedají a upřímně nezajímají. Poslední vzpomínky tedy spadají až do roku 2003, kdy vyšla čtvrtá a do nedávna poslední řadová deska Konstelacja Lodu. Máme sice na krku počátek čtvrtého měsíce nového roku, ale vzpomeňme ještě událost z roku předchozího, kdy se na svět konečně vypravilo další plnohodnotné album Chaos.Ice.Fire.

 

Název desky by spíše zapadl do koncepce nápadů takových Revenge z Kanady, ale jisté je, že k náplni alba vcelku sedí. Možná že to pro mnohé bude již x-krát omleté klišé a vesměs zbytečné a pro jistotu přehlédnuté dílo. Zájem jistě neumocní ani samotný obal, který jednoduše vypadl z továrny na zlý black metal, ale jděme trochu hlouběji. Tato banda spadá do počátků devadesátých let, kdy se black metal těšil své slávě a největší kontroverzi. A této době a vnímání žánru zůstává Arkona věrna i po dvaceti letech. Pokud vás tedy nezajímá syrový svižný black metal s bzučivými kytarami, nemá smysl, abyste se obtěžovali poslechem něčeho takového, jako je Chaos.Ice.Fire. Já jsem zastydl a nestydím se za libování si v tomto pojetí hudby a s chutí žeru počmárané obličeje, hřeby, misantropii, odmítání všech hodnot a dalších atributů, nesmazatelně spojených s black metalem.

 

Už od samého prvopočátku je jasné, že Arkona neopustila své žezlo a na trůně sedí stejně hnusně jako kdysi. Možná že přibylo pár litrů prolité krve, možná, že na kůlu je o nějakou lebku navíc, neboť tempo zdivočelo a včely se staly agresivním organismem. Kdo hledá pomalejší kusy, uvolnění, oddych, budiž předem zatracen a v daných končinách nemá co pohledávat. Jedinou výjimku snad tvoří věc Zasypiając w strachu, která je o poznání pomalejší (střední tempo) než zbytek skladeb. Kapele se podařilo zachovat i ducha, řekněme, dobového soundu, kdy jistá špinavost svědomitě obestírá jednotlivé pasáže. Jakýsi duch tajemna bloudí mezi minutami a tu a tam se zjeví, aby bylo jasné, kdo je tu pán. Jde totiž o to, že kapela se nebojí použít i klávesy, kterými podbarvuje svou hudbu. Ovšem nestaví na nich ani jednu pasáž, to je třeba si uvědomit a pamatovat. Stěžejním bodem jsou pochopitelně kytary, kterým stíhá akorát tak bicí mašinérie.

 

Budu to říkat znovu, ale je to vážně svižné a rychlé dílo, které mile zapůsobí na pokřivené black metalové duše. Tito stoupenci mohou plesat radostí nad povedenou nahrávkou, která nenabízí nic jiného než tunu sypanic a vydařených riffů. Musím odhalit pravdu, že tahle nahrávka se mi líbí a přehrávačem jsem ji protočil nesčetněkrát. Však se také nemohu dočkat zastávky v rámci Chaos Is Coming Tour po boku našich vylétnuvších Inferno.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

tojos666 / 10.12.14 19:55odpovědět

vynikajici

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky