Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zdá se, že polská Arkona chytila druhý dech. Po albu Chaos.Ice.Fire, které přetnulo dlouhé čekání na řadovku, je kapela neustále v pohybu. Zmíněné album bylo vydařené, o to větší očekávání vzbuzovala další deska. Ta vychází právě na podzim letošního roku a dostala jednoduchý název Lunaris. Zdobí ji vkusný, patřičně chladný obal, což v případě téhle kapely není ničím ojedinělým. Hudební složka je pak neuvěřitelně svěží a chce se říct vynikající.

Nový dech, který Arkona chytila, jim svědčí. Aktuálně totiž mírně točí kormidlo od devadesátkového blacku k trochu modernějším postupům. Respektive více okultní atmosféře a celkově majestátnějšímu pojetí. To má za důsledek natažení stopáže jednotlivých skladeb. Takže místo úsečných sypaček tu máme rozmáchlejší kompozice stavějící na dominantní atmosféře. Proto se v playlistu krčí pouhých šest skladeb, které však svou délku zaplní necelých padesát minut hrací doby. Ovšem to, co se během tohoto času děje, je něco neuvěřitelně pohltivého a mimořádného.

Každý kdo se kdy otřel o black metal a našel si v něm jisté zalíbení, mi musí dát za pravdu, že tahle deska je silná. Říkám to napřímo, jelikož jsem od prvního poslechu těžce lapen zlověstností této nahrávky. Chce se mi říct, že jde o suverénně nejlepší album, které kdy Arkona natočila. Nejenže Lunaris dýchá divokým životem, však rychlé tempo téhle kapele nikdy nebylo cizí, ale zároveň nabízí nespočet melodických riffů a především výtečný doplněk v podobě varhan, které zásadně umocňují esenci skladeb.

Můžeme začít hned prvním songem, kde varhany nastoupí jako něco, co vyvolává mrazení, určitou vážnost a důstojnost. Pak už se jen vychrlí blackmetalová řežba s nápaditou strukturou a hit máme na světě. Varhany obecně stylově doplňují různé pasáže a momenty. Nepůsobí vůbec pompézně, nabubřele ani jinak kýčovitě pateticky, prostě jen vyjadřují jistou důležitost a majestát. Nejinak tomu je i s použitými melodiemi, které se z kytar hrnou jak na běžícím pásu. Svižné tempo je dokonale doplňováno o chorý vokál, který dokresluje kontury náležitě hnusné hudby. Dá se s klidným svědomím říci, že na desce neexistuje hluché místo. Není tu žádný moment, který by mě nutil k odloučení pozornosti. Všechno skvěle šlape, funguje a především ty již několikrát zmíněné kytary jsou perfektně strhující.

Nebude asi překvapením, když se přiznám, že tahle deska mě vážně dostala. Od první vteřiny do té poslední (závěrečný song je vážně vrchol) se nenudím a plně si užívám. Mystická deska s tunou perfektního black metalu. Hranice se sice žádné neboří, ale tahle žánrová jistota je prostě něco úžasného. Zkrátka a dobře sto bodů… nemohu jinak…