Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sice se jedná o rok staré album, ale vypadá to, že do světa šlo až letos. O kom mluvím? O ukrajinských démonech Daemonium, kteří po eponymním demu dávají vědět o své existenci slovy debutu nazvaném „Имя мне Легион“. Vydávající label Bloodred Distribution funguje rovněž jakožto distributor a jeho existence se dá spočítat na prstech jedné ruky. Ale snaží se a tak jim držme palce, nechť jim nadšení vydrží. Psát o začínajících kapelách, ve kterých dříme oheň, je pro mne radost. Přes veškeré výhrady vítězí nadšení, které mě přesvědčilo, že má smysl věnovat se této zajímavé partičce z jihu Ukrajiny, z městečka Kryvyi Rih, poněkud blížeji.

Poněkud úsměvná se jeví práce s grafikou digipaku. Je sice vidět, že si dali všichni zainteresovaní záležet s přípravou, to zase ano, ale výsledek je poněkud rozpačitý. Ani tak nemám na mysli motivy, které znázorňují odporné kreatury, vytvořené z členů kapely, jako levnost provedení a lacinost nápadů (byť to určitě stálo hromadu peněz). Sice obal prodává a klidně i zabíjí, ale v dnešní době zas tak důležitou roli nehraje. Neznámou kapelu si koupí málokdo a dříve, než uvidí obal, si pustí desku na bandcampu. Přenesme se tedy rovnou k muzice, která je každopádně lepší a zajímavější než artwork.

Album je velice krátké - necelých čtyřicet minutek. Když si odmyslíme dlouhé intro a závěrečné ambientní remixy dvou skladeb, smrskne se dílo na půl hodiny. Což ale nevadí nijak zvlášť, alespoň nenudí a pěkně odsýpá. Přes samou představovačku jsem vynechal stylové zaměření kapely, které se pohybuje v klávesové odnoži black metalu severského střihu. Kapela se snaží o zlý výraz, který se jim ale nedaří natěsnat do své hudby. S ohledem na vizáž Daemonium mě prvně napadli Behemoth coby tvůrci jejich nadšení, ovšem hned od úvodního zaříkávání v „Intro (XVIII Enochian Key)“ vás bouchne do smyslů jiný druh black metalu. Intro je ale strašně moc dlouhé a po dvou minutách se napětí vytratí nenávratně pryč.

Když se pak rozjede následovná vypalovačka „Имя мне Легион“, trvá dlouho, než se znovu dostaví mrazení v zádech. Ačkoliv i tato řezba působí nenávistně a zlovolně, zjistíte, že se jedná o docela pěknou melodickou písničku, bez temného ocasu. Kapela se snaží, seč může, chce působit nářezově jako Dark Funeral, ale dopadají víc jako první pokusy Dimmu Borgir o rychlé skladby. Schválně si vzpomeňte. Tedy kostrbatá řezba s milou melodií. Ovšem bez aury, která DB doprovázela už od prvopočátku. Zajímavostí může být fakt, že frontman je bubeník a že hlas je to nejlepší z nahrávky. Výraz i zabarvení Tenebrathovo je vskutku ďábelské. Jeho bicí také obstojí před kritičtějším pohledem. Ostatně na tento nástroj hraje i v jiných kapelách tamního podzemí, nejedná se tedy o žádného zelenáče.

Album vás svým obsahem hodí o dobrých dvacet let zpět, a jestli je to špatně nebo dobře, zůstane asi jen a jen na posluchači. Osobně dám jednoznačně přednost kapelám z té doby anebo kapelám současným, které se snaží svůj styl rozvinout. Vynechme tyto úvahy jakožto plané a vezměme v potaz i status začínající skupiny, která se hledá. Do svého portfolia vetkává jako nitky studené melodie, sirnatou atmosféru plnou nadšení a vášně. Ano, snaha o okultní výraz a vyvolávání démonů je v jejich případě víceméně srandovní, stejně tak závěrečné ambienty, které nestojí ani za starou belu. Jak už jsem ale psal, právě pro jejich oheň v muzice tuto kapelu nezatracuju a dám jim šanci mě přesvědčit i v budoucnu, zda se někam vyvinou. Když odřežu zbytečné intro a ony remixy, vyjde mi vcelku zábavný black metal, který někde v klubu rád uvidím a zapařím na něj.