Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Arkona - Slovo

ArkonaSlovo

Jirka D.29.4.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Překvapivě svěží deska, v což jsem při prvotním seznamování nedoufal ani málo. Hodnocení je vytrženo z kontextu diskografie, kterou neznám, a žánru, který neposlouchám. Přesto si mě Slovo získalo a kromě přetlakovaného zvuku nemám mnoho výhrad.

V době vydání jsem poslední desku ruské Arkony protáčel celkem často, aby jsem ji zase odložil kamsi stranou a nahradil dalšími novinkami, které se na mě sypou ze všech internetových stran. Vrátil jsem se k ní až ve světle teď aktuálního alba Helvetios od Eluveitie, snad abych srovnával, snad abych si oživil vzpomínky, každopádně jsem se vrátil rád. Arkonu jsem nikdy neposlouchal a vlastně ani nic moc dalšího, co by se dalo zařadit do toho dnes letícího folk metalu. Stejně tak se vyhnu tradičnímu rozboru tohoto subžánru, kterému nejsou cizí lidové nástroje, staré báje a mýty a který si našel velkou řadu příznivců i odpůrců. Nepatřím ani do jednoho tábora, je mi to upřímně jedno.

 

Úvodní poznámka o neposlouchání Arkony má ještě jeden dopad a to, že neznám předchozí tvorbu a to ani notu, takže k poslední desce přistupuji zcela nepolíben a v podstatě si kreslím svůj osobní obrázek o kapele až teď, i když fakt je, že s určitým očekáváním - v duchu všech pomluv, které se na „folkáče“ snesly a nadále snáší – což navíc přisladil i prvně vypuštěný singl Stenka na stenku, který se dostal jak na EP, které velké desce předcházelo, tak do podoby klipu, jenž jen potvrdil předchozí obavy. Tenhle styl hudby nemusím a jak někde uvidím středověkého válečníka s dřevěnou sekyrkou, jak z býčího rohu pije medovinu, odcházím do cukrárny poklábosit s tetkama.

 

Jenže ono je to všechno jinak, kromě zmíněného singlu totiž album funguje v úplně jiné rovině a to byl taky důvod, proč jsem u ní zůstal a proč se k ní rád sem tam vracím. Rozlehlé krajiny, které Arkona vykresluje na poslední desce, lákají k procházce, z té muziky jsou cítit dálky, prostor a čerstvý luft a materiál je to vpravdě svěží. Působí majestátně, epicky a výpravně, zakomponovaný komorní orchestr N. G. Zhiganova a studentský sbor ze státní konzervatoře v Moskvě posouvají hudební projev kapely a sebevědomý hlas Mashi o další stupeň výš směrem k opojnému poslechu. Jasně, jsou to známé a mnohokrát u jiných použité fígle, ale na rozdíl od mnoha dalších (a mnohdy jen klávesových) souputníků, se mi tahle kombinace tady a teď zamlouvá, zvlášť když je napasována do svižně pádící muziky, která mi místy pod nos zavane lehkou vůni Ásmegin. Rychlostí některých skladeb jsem byl mile překvapen, ve srovnání se zmíněnou novinkou Eluveitie, u které v půlce usínám, je Slovo život sám, i když nejen rychlost je doménou nahrávky - skladby nemají problém ponořit se do pasáží pomalých, hloubavých a přitom neztratit nic na zajímavosti. Právě tahle dynamika rychlosti a s tím souvisejícího aranžmá – od téměř death metalového, hřmotného pojetí, po lehké vybrnkávačky – vpravují písním do žil tu správnou dávku adrenalinu a výsledek se tak poslouchá výborně, pokud ovšem zavřu obě oči nad odpudivě přeřvaným zvukem. Ve výsledku jsem tak obměkčen, že s lehce sklopenýma ušima přehlížím zmíněnou žánrovku Stenka na stenku či podobně skočnou Leshyi, které mi hrají na citlivou strunu předsudků o žánru samotném.

 

Jako celek ovšem album funguje soudržně, cítím závan epických povídaček, i když vlastně ani netuším, jestli je materiál sjednocen nějakým konceptem či příběhem. Do textů nijak nevidím, ruštinou nevládnu, ale dle všech obrázků, promo fotek, artworku i zmíněného klipu se budeme pohybovat někde v minulosti a pět ódy na rytíře, který se místo vpravo kolem kopce vydal vlevo podél potůčku a jak vjel přímo do pasti a jak mu tam nepřátelé rozsekali prdel, až mu z ní cáry lítaly, pancíř nepancíř.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky