Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Armored Saint - Win Hands Down

Armored SaintWin Hands Down

Sarapis23.9.2015
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips / PC + sluchadla AKG K44/ Koss Porta Pro
VERDIKT: Vyzrálé album deklarující nadhled a pohodu současných Armored Saint. Doporučuji přenést do vašich obýváků.

Kalifornští sekerníci Armored Saint se se svou novou deskou skutečně vytáhli. Kapela zní vitálně, jako by těch více než třicet křížků na svém pomyslném krku ani neměla. Materiál, s kterým přichází na své albové sedmičce překypuje svěžestí a vláhou jako čerstvě pokropený jarní pažit. Zatímco mnozí současníci sotva dodají okopírovaným riffům špetku osobitosti, Armored Saint nemají v tomto směru sebemenší problém. Nejlepší heavy metal je ten, při jehož poslechu máte pocit, že ani heavy metal neposloucháte. Klišé mají svoje hranice a když o nich během poslechu nepřemýšlíte, znamená to, že kapela udeřila hřebíček na hlavičku přesně doprostřed. No a to je vlastně případ “Win Hands Down”. Heavy metal to prostě je, ale s odkazy na tradice tak dobře zaranžovanými a zapečenými, že se vlastně neopakují, ale volně pokračují.

 

Zvláštním způsobem se albem proplétá moderní duch s minulým. Tímto spojením (které není pouhým součtem) získávají skladby netradiční příchuť, nutno říct, že přitažlivou. Svůj podíl “viny” na tom nese celý ansámbl, především však kytaristé Phil Sandoval a Jeff Duncan. Použitím některých efektů a zvukových modulací přenáší posluchače o pár dekád zpět, aby je pak jinou cestou posadili zpátky na židli z roku 2015. Takže například část sóla v páté “That Was Then, Way Gack When” a úvod následující “With A Full, Herd Of Steam” odkazují na queensrychovské kytarové pnutí z období alba “Empire” i vlastní minulost. Ale je to jen chvilička, v případě “With A Full, Herd Of Steam” dokonce následuje úplný obrat v náladě. Skladba se rozjede v duet Johna Bushe a Pearl Adayové (členka Motor Sister a hlavně manželka Scotta Iana) a jsme rázem úplně někde jinde. Kytary v dvojitém sólovém zápřahu pro změnu evokují takřka patentované umění Iron Maiden v rané tvorbě osmdesátých let.

 

 

Podobným způsobem rotují i hrubozrnné nápady s uhlazenými momenty a komplexní struktury s obligátním riffováním. Na jedné straně jsou přímočaré songy typu “Mess” a “That Was Then, Way Gack When”, jejichž hlavní devízou je údernost a tlak v brankovišti, na straně druhé je kupříkladu highlight celého alba “Muscle Memory”, který je bohatý nejen ve své struktuře, ale také v aranžmá. Sbory v předrefrénu (zejména v tom závěrečném) jsou jako vystřižené z učebnice progresivního rocku. A Joey Vera s basou? Dokonalost sama.


“Win Hands Down” koneckonců nabízí od každého něco. Power metal, rock’n’roll, baladické momenty ("Dive" je regulérní balada se vším všudy), progresivní elementy i punkový odpich se prolínají v nenápadných vlnách a přes veškeré nesourodosti těchto prvků nenarušují sjednocující auru desky. Dokonce dojde i na (něco jako) částečnou improvizaci, protože si nedovedu představit, že by natažená forma “In a Instant” byla plánovaná. Více než sedm minut dlouhou píseň pak zachraňuje právě to, že několik “závěrečných” minut zní spontánně a zábavně. Nahánět stopáž nutné nebylo, vyblbnout se a uvolnit šlachy asi ano. A za to se pohlavek nedává. Zvlášť když se to tak dobře poslouchá...

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

--eR-- / 10.10.15 21:33

Zatímco na minulých dílech se Chelsie snažila vyjádřit to, co cítí, pak toto je první deska, kde se s tím snaží porvat. Vyřvat svou agonii, kterou zažívá, do světa. Její nespavý stav si představit dokážu, ač chorobou netrpím, tento nehybný stav (být vzhůru a neumět pohnout tělem) jsem v životě jako malý zažil několikrát. I proto je pro mne tato deska osobní, trendy ať jdou do háje, tahle hudba není dělaná pro potřeby jít až na dno pro potěšení publika. A je neuvěřitelné mít tu sílu zhudebnit temnou stránku svého života a dokonce se s ní tímto poprat. Co by asi natočil člověk, co by se probudil po 20-ti letech v komatu? Tichou desku nebo jeho vnitřní řev / touhu probudit se, kterou nikdo neslyší? Temnou hudbu točí mnoho lidí, protože umění. Tohle je ale jinde... a já se této kvalitě klaním. Jedna z nejuhrančivějších desek mnoha posledních let.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky