Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V březnu vyšlo nové album projektu Arms And Sleepers a i když mám pořád dojem, že je to před chvílí, nedávno a že je to deska zatím stále nová a čerstvá, utekl od data jejího vydání už víc než půlrok. Co všechno se za ten půlrok stalo, by člověk nevypsal ani za týden, doba je nabytá událostmi a těhotná pohromou, takže ač si to možná nepřipouštím nebo přiznávám jen do určité míry, k nahrávkám, jako je tato, utíkám čím dál častěji. Nahrávkám zklidněným, pomalejším, melancholičtějším, takovým, u kterých večer vydechnu, srovnám si myšlenky a raději jich většinu vyvanu kamsi do prostoru.

Arms And Sleepers bylo svého času duo, ale ten čas už je pryč a aktuálně se pod tímto projektem ukrývá pouze jméno Mizra Ramic. Svého času šlo rovněž o projekt americké provenience (Boston od roku 2006), ale ani to už neplatí a Ramic žije v Berlíně a snad možná i proto vydal svou novinku na vydavatelství Pelagic Records, s jehož většinovou produkcí mnoho společného nemá. Na druhou stranu to může být pro fanoušky jinak post-rockového, post-metalového a post-cokoliv vydavatelství docela osvěžující vsuvka, která je přiměje lehce přibrzdit v proudu spíše rychlejší a energičtější hudby.

Album What Tomorrow Brings obsahuje na první pohled dlouhý playlist sedmnácti skladeb, které rozděleny do čtyř skupin reprezentují životní pouť hlavního protagonisty – více si o konceptu desky můžete přečíst třeba ZDE. Na druhý pohled se ty délky příjemně zkracují, až vlastně jednomu začne být docela divné, že velká část písní svým časem nepřekročí hranici tří minut. Vzato do důsledku jsou některé položky jen několikrát po sobě zopakovaná a docela jednoduchá smyčka, která více méně náhodně začne a po několika repeticích se vytratí kdesi v prostoru (typicky Heart of Night). Může to vypadat jako málo a přiznám se, že jsem s tímto pocitem párkrát sváděl vnitřní dialog, jehož rozuzlení vlastně nejjednodušeji vystihuje fakt, že se k této desce vracím pravidelně už takovou dobu od vydání.

Rozdělit album na prvočinitele je totiž zbytečná a nikam nevedoucí zbytečnost, s níž snadno sejdete z cesty intuitivního a docela přirozeného poslechu, jenž umí být plně vystihujícím soundtrackem pro ty vaše dny, které mají potenciál vás sejmout. Zklidněná a harmonizující melancholie desky je vyloženě předurčená k obrušování hran zjitřených emocí, zaplňování bezvýchodných depresí anebo prostě jen k dokreslení závěru dne, kdy v hlavě ještě naháníte rozutíkané myšlenky, zapomenuté úkoly a plníte jimi diář na zítra. Zkuste si dát do sluchátek Have You Gone to the Moon Yet.

Kromě čistě instrumentálních skladeb, kterých je na albu většina, jsou některé doplněny o hlas hostujících osobností, a aniž bych tedy chtěl Ramicovi ubírat cokoliv na jeho kreditu, jsou to ty nejlepší části alba. O-R-I-O-N, Belfast nebo svým způsobem i Blood Song jmenujme za všechny. V podstatě už jen díky tomu hlasu vyčnívají jako takové majáky v produkci jinak bez dominantního hlasu, ale přitom velmi dobře zapadají do celkového příběhu desky, s nímž je z mého pohledu nejlepší nijak nezávodit, nesnažit se ho úplně pochopit nebo rozklíčovat do každého záhybu. Kouzlo nahrávek, jako je tato (a jakou může být třeba … tyjo už jedenáct let stará Sound of Unrest od Autumnist), je nechat je plynout a pak prostě plynout s nimi. Nejsou o hitech, o silných skladbách a trhání rekordů na digitálních platformách. Jejich smysl si samozřejmě každý může vyložit po svém, stejně víme starou belu o tom, co tím chtěl básník říct, ale jedním z nich může být třeba zklidnění a odpočinek. Jako při opravdu hlubokém výdechu.