Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když se řekne atmosférický black metal, předpokládám, že se každému vybaví Emperor, Dimmu Borgir, Lunar Aurora a tak dále. Tedy sice černý styl, ale melodie, vlny, podmanivá nálada. Tu přímočařejší, tu náročnější. Při popisku stylu polského one-man bandu Ars Magna Umbrae jsem tedy čekal, že se na mě vyvalí tuny kláves a melodií, ale rozhodně ne disharmonie, disonance, apokalyptická černota a ohavné skřípění děsivého havrana. Ano, Ars Magna Umbrae se zhostil atmosféry po svém. Nikdo nemůže říct ani popel, jestli je styl debutové dlouhohrající desky Lunar Ascension atmosférická či nikoliv. Je jí dost, ale hnusné jako pondělní ráno po dlouhé krásné dovolené…

Člověk stojící za Ars Magna Umbrae drhne struny v podobně smrtícím spolku Cultum Interitum, jejichž poslední EP Temple of Triumphant Death stojí rovněž za velké povšimnutí. Ale vraťme se k ohavnostem linoucím se z rostoucího měsíce. Ars Magna Umbrae debutoval už loni, a to s vydařeným EP Through Lunar Gateways. Tomuto něco přes dvacet minut krátkému dílu se dostalo uznání asi jen v hluboce podzemní komunitě, nicméně uznání to bylo nadšené. Po roce je zde album jen o trochu delší, nicméně o dost vyzrálejší a s lepší propagací po sociálních médiích. Navíc nyní v lednu vyjde Lunar Ascension pod hlavičkou I, Voidhanger Records na CD, mohla by tedy cesta k většímu počtu fans být zase o kus širší.

Dlouhohrající prvotinu Lunar Ascension ovládají masívní riffy a svým způsobem i melodie. Ať už je slyšíte nebo ne, jsou všudypřítomné. Ne příjemným způsobem, jsou vskutku ohavné a náladu vám nespraví. Pokud se prokousnete úvodem ne nepodobným tomu, co před lety vytvářel jistý Vindsval na MoRT, dostane se vám nevšedních zvukových poryvů. Nutno podotknout, že kytary jsou řádně pokrouceny a bicí zprohýbány. Basa je v pozadí, ale její pumpování je nepřeslechnutelné a klávesy, zazní-li, jsou jen kořením. Lunar Ascension je o kytarách. O jejich efektech, vyhrávkách a vybrnkávačkách poskládaných přes sebe, vedle sebe a možná i nad sebou.

Řeknete si, pětatřicet minut, osm válů… To dám v úplným klidu. Haha! Vyšinuté vlnění je natolik sevřené a nepřístupné, že jen odhodlaným ukáže, že se jedná o pestrou škálu hudebního zla. Prakticky vše, z čeho je Lunar Ascension tvořené, je profláknuté a stokrát slyšené. Moderním post/blackem, disharmoniemi i zlou atmosférou nasáklou desku by tak bylo možné šmahem odsoudit. Jenomže skladby, potažmo album celé, je natolik chytlavé, že na výtky záhy zapomenete. Rovněž produkce díla se zdá být bez kazu. Průzračná čistota je stále dost našpiněná a jedovatá, aby šmakovala i ortodoxnějším z blackových fans, a natolik důrazná, aby se neušklíbl ani běžnější posluchač.

Rovněž patřičně zlé vokály se mimořádně povedly. Kthunae Mortifer je všeuměl, že by se i pan Císař mohl něčemu přiučit. Asi se nebudeme bavit o desce roku. Ale řekl bych, že o potěšení nebo o debutu roku by řeč mohla padnout. Ale k čertu s žebříčky. Počkáme si, zda se Ars Magna Umbrae podaří s další nahrávkou navázat na podmanivou temnotu Lunar Ascension, nebo ji dokonce rozvést. Jestliže představuje Lunar Ascension teprve počátek nastolené cesty, jsem vzrušením napnut, co bude příště.