Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ashbringer - Absolution

AshbringerAbsolution

Ruadek27.9.2019
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Poměrně dost svojsky pojatá deska, která svou hravostí maluje zelené čerty na zeď.

Mám tu jeden malý, ale o to zajímavější tip. S překvapením jsem totiž zjistil, že jsme se tu nikdy nezmínili o projektu Ashbringer a jeho díle Absolution. A vlastně nejen o poslední aktuální desce, ale ani o tom, že jeden nenápadný mladý chlapec už v osmnácti debutoval hodně slušným albem, a že se to postupně rozkřiklo. Možná v té době jen po lesích v Minnesotě, no možná i o kus dál. Teď ale nastala doba velkých věcí, protože Absolution měla být změna a už dopředu se o tom docela dost mluvilo. Jako že velký talent a další kecy. No znáte to. Vsazená karta na talent. Tohle vážně nemám moc rád. Ale v té desce něco je, nedostanete ji z hlavy, pokud přistoupíte na její hru a dáte tomu čas. Ono to totiž vlastně už od první vybrnkávačky zní trochu jinak, než by člověk od black metalu čekal. Čerti se dali na zelenou.

 

 

Už na druhé desce Yūgen se začaly od čertovského debutu Vacant dít dost zajímavé věci. Nick Stranger, jinak řečeno mr. Ashbringer, vzal do rukou mandolínu, obklopil se dalšími čtyřmi mladými hráči a posunul zvuk úplně jinam, než byl. Ta prskavá syrová černota tam svým způsobem stále je, ale jak už jsem psal, ona vlastně zezelenala. A jak jsem kdesi četl, sám Nick se přiklání i k tomu, že jeho muzika je širokoúhlá. Tyhle přirovnání moc nemusím, působí to dojmem, že švec už neví, jak svý kalhoty lépe prodat když mu došla barevná látka. Nojo, jenže tenhle zelenej black opravdu chutná spíše jako vývar z lesních šišek, než jako jáma pekelná. Kytary to drhnou víc post-rockově, než aby jste utíkali před rojem včel, a bicí hra Iana Sutherlanda od začátku (především první dvě regulérní skladby) jde spíše do jazzu než do mlátičky. Poloh má ale Ashbringer nespočet a i na ty stylové sypanice dojde (dvoudílný kolos Eternal Separation jest obohacen). Dostávají klávesy, piáno, zvláštní syntezátorové plochy. Co moc nedostává je pěvecký projev, který údajně tvoří kontrast s touto mnohdy dost jemnou muzikou, mně to ale rve za uši. Tady si ani odplivnout nejde, hned mi z toho vyroste smrček.

 

Dobře, plivat tady nebudu, úplně k nevydržení ten hlasový projev nakonec nebude. Co mu ale vyčtu je, že jej shledávám jako zcela zbytečný. Jedná se prakticky o hardcoreový řev, který má jedinou polohu (minule byly vokály o poznání pestřejší, což je s přihlédnutím k této jinak velké desce fakt škoda). Když hudba Ashbringer jenom zní, sama a bez potřeby slov (její síla krásně vynikne v instrumentální Spiritual Architecture), je to síla, co přenese do mlhavých lesů. Obklopí zelení, dlaně se dotknou velkých kamenů, mazlavých vlhkostí nedávného deště. Šeptá náznaky velkoleposti s relativním minimem prostředků. V pouhé sehranosti všech hudebníků, kteří mluví, a vy víte, že tihle mladí kluci rychle vyrostli a cítíte z toho to sebevědomí.

 

Ať už tady budu psát jen o aktuálním počinu nebo o celém tom tvůrčím období na dvě desky (protože minulá Yūgen za to fakt stojí), musím vyzdvihnout nesmírný talent, s jakým je tohle všechno tvořeno. Že to celé má blackmetalové kořeny a přitom vy víte, že to hrají úplně jinak. Připomene to menší projekty, které jdou svou vlastní cestou a určitou scénu či styl si prostě do určité míry jen „zapůjčí“ k obohacení svého projevu. Z menších bych vybral úžasný Unreqvited (poslední dvě velké desky, Stars Wept to the Sea a Mosaic I: l'amour et l'ardeur), z větších kapel se cosi ve výrazu a energii setkává s takovými Sólstafir.

 

 

Ashbringer vydali velmi pozoruhodné dílo, s jakým jsem se už dlouho nesetkal. Je tam potřeba návratů, snad kvůli atmosféře, zvláštnímu nazvučení nástrojů a snad kvůli celkovému výbornému pojetí muziky. No a jasně, protože mám prostě svinsky rád zelenou a tohle mi dává širokoúhlý prostor se zasnít kdykoli jen trochu chci. No to není málo, což?!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky