Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Ashtar - Ilmasaari

AshtarIlmasaari

Jirka D.12.6.2015
Zdroj: CD v jewel case (# CZAR027) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Ashtar se zajímavým způsobem snaží propojit black / doom klasiku s novými pohledy na metalový žánr, což se jim do značné míry daří. Na díru do světa to není, ale jako překvapení ze Švýcarska tahle deska funguje.

Ashtar je nová kapela tvůrčí (a rovněž manželské) dvojice Marko Lehtinen a Witch Nadine, kteří za sebou mají již vícero aktivních let v různých švýcarských kapelách, především pak v doomařských Phased. „Ilmasaari“ je potom jejich první nahrávka - nahrána mezi prosincem 2013 a dubnem 2014, smíchána a masterována Gregem Chandlerem (Esoteric, Lychgate) a aktuálně vycházející na CD u domácích Czar of Bullets. Pro zajímavost dodávám, že prostřednictvím dalších dvou vydavatelů dojde i na edici gramodeskovou a rovněž kazetovou. A s odkazem na pravý info sloupec, kde se dočtete něco o mixu žánrového směřování, skončíme faktografickou část...

 

Ashtar band

 

Upřímně přiznávám, že první trojice skladeb mě velmi mile překvapila. Především pak tím, jak zručně je nakládáno s atmosférou - temnou až zlověstnou, s jakou jistotou jsou propojovány klasické extrémně-metalové žánry (tedy hlavně doom a black) se současnými přístupy silně zboostrovaných kytar (proto asi ten sludge v promo materiálech) a častého využívání repetice jednoduchého riffu nebo motivu. Skladby se úměrně tomu natahují běžně za hranici pěti minut, často pak mnohem dál. Přitom po většinu hracího času sedí vše pevně na svém místě, myšlenka autorů je zřejmá, kytarová hra promyšlená a Lehtinenův vokál, posazený nikoliv daleko od Shagratha, vše zastřešuje způsobem více než vhodným. Pro ilustraci zkuste druhou nebo lépe třetí skladbu, jejíchž prvních pět minut je asi tím nejlepším, co tahle nahrávka nabízí.

 

Vedle tohoto přístupu, který mi v mnoha ohledech připomíná rukopis post hardcorových kapel, jen se špinavější produkcí a rozostřenějšími kytarami, se na albu objevují pasáže, které opouští soudobý zvuk a navrací se zpět k metalové klasice. Jde jednak o vloženou, asi minutu dlouhou a velmi nešťastně působící blackovou sypačku v první skladbě, která se do zbytku songu nehodí ani dost málo, a pak o druhou polovinu alba. Právě tam se výrazněji ke slovu dostává obstarožní doom metal (skladba „Moons“) či naopak black metal („These Nights Will Shine On“), což možná mnozí ocení, jiní zavrhnou, ale především tím dostává na frak jinak slušně vystavěná atmosféra desky.

 

 

Naštěstí ale nejde o ultimátum, jednoduché metalové rovnice jsou zavčas opouštěny a jejich místo přebírá přístup popsaný někde výše. Rozhodně netvrdím, že důraz na atmosféru a prostá sázka na hypnotickou repetici dokáže zachránit vše (na to jsou některé, typicky závěrečné pasáže skladeb moc rozvláčné a skladatelsky tápající), že je tenhle přístup kdovíjak neotřelý a originální, nebo že mi Ashtar občas nepřijdou jako zpomalení Dimmu Borgir (především v šesté „Collide“ - vyměňte klávesy za housle a je to hned).

 

Neboli dělat dírky do celkového dojmu by bylo snadné, ale tentokrát se mi jaksi nechce (jak přesvědčivé haha) a snažení dua Ashtar mi přijde jako sympatické a inspirující. Dost možná v tom hraje svou malou roli i titulní kresba, která pochází z Otčenáše Alfonse Muchy, nebo prostá neokoukanost a novost kapely, jež se na klasických základech pokouší tvořit něco zajímavého. S vědomím toho, že něco podobného funguje pouze jednou (nazvěme to třeba momentem překvapení), buďme pro tentokrát spokojeni. Howgh.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 8.8.15 11:31odpovědět

Líbí se mi to čím dál víc. Takto upálit pár čarodějnic rozhodně neurazí.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky