Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Asphyx - Death...the Brutal Way

AsphyxDeath...the Brutal Way

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Drtící soukolí, krutý návrat, bez pardonu likvidující. Chvíli se plazí mlhou jak nemocný výjev maleb Kittelsena, pak zas seká a rdousí brutálním stiskem. Prst na spoušti je zbytečným varováním, je příliš pozdě utíkat.

Holandsko. Death metalová extraliga, zrůdnost nejoplzlejší povstává z bláta někdy v roce 2007. Po letech exhumace. A letos (2009) se řezné rány otevírají naplno, krev stéká po zjizvených rukách jako kdysi, jako tenkrát. Otče, proč jsi mě opustil? Asphyx je zrcadlem kvalitní holandské smrtopalné enklávy. Asphyx je historií evropského death metalu. Asphyx je zpět. Vrchní hrdelní dealer van Drunen si nedá pokoje. Po mocné bitevní epizodě Hail Of Bullets nedá tělu spočinost a už stojí v řadách Asphyx připraven řvát a hyzdit si hlasivky. Mimo něj také dobrý přítel Bob Bagchus, starý to prznič škopků a záruka nesvatých tupých úderů do blan. Dvojici doplňuje Wannes Gubbels a také mladý talent Paul Baayens, na kterého je vrhnuta tíha kytarového díla a ten se s ní dvakrát nemazlí. Momentální sestava se mi opravdu pozdává a nebál bych se říci, že je tou nejlepší za kariéru Asphyx vůbec.

 

Stará škola zformovaná do této podoby podává po devíti dlouhých letech od poslední vrstvy mazu "On The Wings Of Inferno" důkladnou instruktáž na téma devastace dle Asphyx. Výmluvný název novinky "Death... The Brutal Way" reprezentuje ještě výmluvnější materiál, který bude po chuti zejména tradičním obdivovatelům smrtelného umění, ale věřím že nejen jim. Těžké a ještě těžší válce zahladí vše co stojí v cestě v momentě. Může se stát neštěstí. Asphyx typicky a s vehemencí vkládají do dusných kytarových stěn mdlé a ploužící se provazce doom metalových opratí. Díky nim je zahuštěno tak, že se hmota line nejenže neúprosně, ale je navíc totálně neprostupnou. Padlou tmou kalené loudavé riffy se kříží s nemocným výrazivem van Drunenovým, to je pravý apokalyptický obraz mtrvé krajiny. Bez jakýchkoliv příkras a pokusů, řeže vás Asphyx, pálí. Modravá obloha mění se v šedé chmury a déšť skrápí odvrácenou tvář civilizace. Po městech jen trosky a v korytech řek se line tuhá špína.

 

http://www.metal-experience.com/images/festivals/Rockhard2008/Sunday/asphyx11052008-04.jpg

 

Závěr desky zastoupen kusy "Cape Horn" aneb trýznivou to sedmiminutovou poutí zruinovaným podzemím a neméně zkostnatělou "The Saw The Torture The Pain", je věrným zrcadlením předchozích slov. Na tomto úplném konci tažení již není třeba komentáře, je jen důsledným zašlápnutím posledního nedopalku lidského života. Ten po celou dobu trvání "Death... The Brutal Way" jen marně zbrojí a jeho snažení je od počátku malým směšným škádlením bezchybně řízeného stroje. Označit konec demolice jako dominující je moc jednoduché a nebylo by rozumné to tak ponechat. Konec je jen přirozeným vyústěním věcí minulých. Ta síla, kterou Asphyx vrazí do spuštění vyhlazovacího procesu je prostě zničující. Jeví se složitým klást byť jen skromný odpor a revoltovat. Asphyx se svým návratem napáchali takové škody, že bude malým zázrakem připravit se na případné další ataky ze strany smrtících soukmenovců. A pár se jich chystá... Tuto starou palbu však jen tak něco nepřetlačí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Coroner / 6.4.13 15:08odpovědět

Boží album!!!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky