Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ten hlas by mohl patřit člověku, který si říká Almighty Blasphemer, což je jméno ortodoxní jako kráva. Tenhle chlápek velí polské sebrance Atonement, která navazuje na proslulý polský black metal a chtěla by to světu nandat po svém. Jejich představa o démonických rituálech má své charizma a zarputilý blackers by je neměli ignorovat. Už jen pro chorobný zvuk, kterým jakoby dobývali historické studny a odkrývali zřídla satanových pramenů. Jejich debutní album Where The Light Is Devouring By Darkness už podle názvu nebude hýřit originalitou, ale sklizeň je bohatá a stylově se podíváme i za černou oponu.

Tam na sever od nás vždycky uměli smíchat černozem a smrt. A i když se Atonement pohybují na scéně teprve od roku 2018, vstupují do již rozehrané bitvy. Úročí zkušenosti, které do kapely přišly zejména díky Dracovi (Arkona, Horns..) a tajemnému M. (Horns, Mystherium..). Povětšinou jde o blacková zvěrstva a je zajímavé, že Where The Light.... se projevuje s jiným zaměřením a větší rozvahou. Skladby hází bobek na rychlost, dopředu se derou s určitým sebezapřením a s rozmyslem sází ponuré riffy do zvolna se točícího mlýnku. Žádný spěch, kroky jsou rozvážné a o každém motivu jakoby se hodně přemýšlelo. Ne o složité konstrukci, ale o tom jak znásobit jeho psychologický dopad na posluchače.

Takže tu máme něco ne úplně typického. Pomalé tempo si asi málokdo spojí s černým kovem, ale výsledek je prostě povedený. Stačí si představit black metal bez obligátních vichřic prostých basů, bez činelů a psychicky zhrouceného krákání, a pak z toho vycházejí právě Atonement. Určitě tady hraje zásadní roli deathmetalové dvojče jdoucí svému sourozenci čile po krku. To vede k tomu, že hudba doslova balancuje na pomezí obou žánrů a pnutí je nebývale silné. Black se trošku projevuje v konstrukci, opanoval melodie i atmosféru, death metal to celé zpomalil a podepřel silnými pilíři. Podladil zvuk a přidal výraznou baskytaru. Suverénně dominuje několika skladbám, ve kterých vášnivě drtí jednoduché riffy a v těchto okamžicích cítím nejsilnější momenty desky.

Že je rock'n'rolový rytmus návykový a svůdný a dokáže se prosadit i v napohled neúrodném revíru, se ukazuje ve skaldbě Chalice Of Misterious Whyspers. Atonement nevydrželi neustálý těžkotonážní nápor a jemně odlehčili. Efekt je okamžitý a člověku spadne ze srdce kus zvětralé skály, není však čas ztrácet čas a měnit zbrkle názory. Rytmus se záhy hroutí a zpomaluje do matérie hustého kalu. Kruh je uzavřen, veškeré výdobytky setřel zmar. Album dostává podobu nekompromistního umrlce, jehož hlas rve útroby zevnitř. Chorý zpěv obhajuje hřbitovní atmosféru alba od prapočátku a nezapadá do počátečních blackmetalových nadějí. Vybočuje kamsi do hájemství brutal deathu, kde je chropot prostým normálem. Zpěvák do toho dává vše a každý chrchel v jeho krku rezonuje v lepivých provazcích.    

I takhle dobře může vypadat srostlé dvojče, jedno druhému oporou a ne rivalem. Tahle zatěžkaná deska přináší od všeho trošku, nalézt bychom určitě mohli i stopy doomu. I přes nekvalitní a zahleněný zvuk se dá opakovaně roztočit.