Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Atramentus - Stygian

AtramentusStygian

Victimer16.11.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Místo, kde zmar a čiré poddání se větší síle končí život a nese jej neznámo kam...

Nový počin Atramentus musí přilákat všechny doomové fanatiky libující si ve funerálních rytmech, ve kterých se zastavuje čas i život. A hlavně tady zaživa chcípe stařena naděje, jejíž podlamující se, třesoucí kolena nemají sílu odvrátit neodvratitelné. Kapela se rozhodla zhudebnit ty nejmocnější doomové okamžiky a pojmout jejich zhudebnění co možná nejobsáhleji. Epicky, ve vší ponurosti, s přihlédnutím na prvky typické pro žánr, a také s vlastními fragmenty, z nichž některé se zavrtají v mozku pěkně hluboko. Jako třeba to naprosto choré zlověstné mručení! Album Stygian je kolosální tryzna.


Atramentus vnímám na poli funerálního doom metalu a metalového scény obecně jako nováčky, jakkoli materiál na debut úplně čerstvým není. Za jeho konceptem stojí  Philippe Tougas, maník, který vedle Atramentus působí v celé řadě dalších kapel a projektů (za všechny Chthe'ilist). Svůj pohřební marš vytvořil už mezi léty 2012-13, načež jej uložil k ledu, aby jej později v roce 2018 znovu aktivoval vytvořením kompletní sestavy Atramentus. Poslechněme si tedy surové třískladbové dílo dunící epickou silou ryzího doom metalu.

 


Ano, Stygian má symbolizovat nelítostnou a bolestnou symfonii zkázy, všeobjímajícího zániku. Místo, kam zavedla jedince potřeba vše zúčtovat. Pokleknout a nechat se pohltit ohromnou silou vyšší podstaty, alegorií všeho zakončení. Z hor vystoupí Ti, kteří počítají. Člověk je najednou malý tvor, dusící se svou bezvýznamností, jehož životní etapa plná přešlapů je u konce v podobě pohlcení větrem a věčnou temnotou. Krajina kolem je zmrzlá na kost, kusy ledů trčí ze dna jezera a vichr burácí velkou silou. Je to spasení nebo zatracení?


První setkání byla formou ukázek spuštěných na bandcampu labelu a rovnala se velkému natěšení. Bylo až odzbrojující. Poslech alba jako celku ale stejné pocity už nevyvolal, spíš po celou dobu přemýšlím, kam se mi vytratily a kde je jim konec. Ten mocný efekt detailně zachyceného zmaru někam vyprchal. A to jsem album nejednou odložil a jen tiše kolem něho našlapoval. A zkoušel to znovu a znovu. Materiál Stygian mi nakonec přijde víc jako urputný funerál, protože tak velí pravidla, než album, které si umí samo zadiktovat. Což je v konečném sumáři oproti prvotním vzorkům a očekáváním trochu zklamání. Zprvu ta síla desky vypadala skutečně opravdověji.


Možná mi vadí ta hra na efekt. Jako by Atramentus dbali až moc na jeho účinek, na ten hrůzy plný tvar, co nás objímá a dusí, ale přitom jej lze snadno opustit a nenechat se vtáhnout. Silně podmanivé momenty střídají ty fádnější, někdy mi zcela uniká přínos přirozenosti na úkor pocitu něčeho monstrózního, nad rámec běžného uvažování. Těžkotonážní funerál si holt klade podmínky a vysoké nároky. Asi nejsem hoden...

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/atramentus.webp


Stygian je albem tří dlouhých kompozic a jejich velkého potenciálu. Umění Atramentus v podstatě odkazuje na mistry funerálního doomu, na Mournful Congregation nebo třeba až na zrůdnou mystérii Thergothon. Album zdobí krásný obal, velmi povedené logo a skladby se dají jednoduše rozdělit a dva metalové kolosy a jeden těžce ambientní ekvivalent totální beznaděje. Doom metalové panoptikum hrůzy provází variabilní vokál, dle mého ten nejvýživnější artikl smutečního průvodu Atramentus. To skučení je mnohdy až nelidské.


Celkově mi ale u Stygian chybí trochu víc odvahy a chuti se povznést, nenechat se svazovat funerálními pravidly. Některé momenty by si zasloužily větší péči a mohly být náležitě důvěrněji rozvedeny. Takto album někdy působí až moc chladně. Jsou tu varhany, ale jejich úloha není nijak významná, natož odlišná od velkých předchůdců. Prostě tu jsou. Druhá skladba se po klasicky znějícím pohřebním žalozpěvu zlomí v dark ambientní procesí vedoucí kroky hlavní postavy na věčnost. Je to posvátný okamžik a tak je s ním také naloženo. Výplach spuštěný v závěru třetí skladby jako by přišel až moc pozdě, čekal jsem ho dřív, nebo klidně dvakrát a nechat skladbu víc rozdovádět. To ale drtící soukolí Atramentus zkrátka nepovolilo.


Rozhodně nejsem zklamán, ale má velká očekávání nakonec nebyla naplněna. Protože byla opravdu velká. Během poslechu jsem pořád omračován, ale stejně také utvrzován, že tahle tuhá síla není tím velkým albem, za které jsem Stygian měl. Stejně tak ale věřím, že tento materiál přijde mnohým charismatičtější, přesvědčivější, dá jim víc. Já se musím spokojit s fragmenty, z nichž jsou některé opravdu výjimečné. Celé album mi úplně nelepí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

kubánec / 18.11.20 9:34odpovědět

Slyším to naprosto stejně.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky