Recenze: Atrium Carceri / Kammarheit

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Atrium Carceri / KammarheitColossus

Symptom28.2.2022

Zdroj: FLAC

Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 Series II

VERDIKT: Naděje na velkolepý poslech, skrytá v poutavém obalu, se rozpustila jako kostka cukru v kávě hned po prvním přehrání.

Výzva je něco, co nás posouvá vpřed, pravda? Tak proč se nepokusit verbalizovat dojmy ze zbrusu nového výtvoru tvůrčího týmu Heath a Boström, osvědčených to matadorů ze stáje Cryo Chamber. Tito inspirací nadaní hudebníci jsou, co do četnosti produkce, jako protržená přehrada. Komponují a vydávají dnem i nocí a černou uprostřed minou jen výjimečně. V případě novinky Colossus si nejsem jistý poměrem mezi skutečným puzením a nutkavou potřebou prostě něco spáchat. Plných pětačtyřicet minut dlouhé album balancuje s trpělivostí posluchače téměř neúnosnou monotónností.

„Jak snadno se tu usíná, každý sen je protkán tichým zpěvem pevnosti. Každá vzpomínka tiše pohřbená v černém kameni.“

Máte-li rádi dlouhé předehry a rozvláčné dialogy bez pointy, jste zváni na strhující jízdu vesmírem. Nečekejte prvoplánovou temnotu hutnou jako ropa, Švédové budují spíše přízrak číhající v přítmí. Rozebírat jednotlivé skladby na součástky asi nemá příliš velkou cenu, dílo je stejně lépe chápat a vstřebávat jako celek a pokud možno s volume vytočeným doprava, aby vyniklo pulzující basové spektrum, které tvoří dominantní složku zvuku. Pokud jde o zvukový design, vzniká dostatečný prostor pro slova chvály a zasvěcení jedinci skoro jistě ocení staromilský přístup, jdoucí zcela mimo svět digitálního umění a pluginů na všechno. Tato laboratoř plná analogové elektroniky a páskových kotoučů plní reproduktory hřejivým a dynamicky bohatým zvukem.

„Hliněná pevnost hoří zevnitř. Jak hluboko duní tato hora, jak důvěrně zpívá tento labyrint. Z hlubin do mysli, z kamene do těla.“

Kompozičně skladby moc odvážné nejsou a připomínají statický pohled oka kamery na bok letícího raketoplánu, kde obzor naruší leda tak průlet roje kosmického smetí. Daleká cesta za průzkumem zapomenuté civilizace, ukryté hluboko v podzemí, tak sice není žádné fiasko, ale ani kdovíjak pamětihodný okamžik. Uznávám, že z mé strany chybí schopnost rozproudit fantazii a nadšení kolem všeho, co má nádech vědecko-fantastického spektáklu z prostředí hlubokého vesmíru. I tak bych při větší tvůrčí invenci byl ochoten návnadu spolknout. Taková hudba by nejlépe vynikla v doprovodu vhodného vizuálu, pak možná. Filmového, samozřejmě. To by ale musel Simon Heath svým ilustracím vdechnout pohyb. Takhle jen tápu v rezonujícím časoprostoru bez pořádných záchytných bodů. Z tohohle vesmíru někdo upustil tolik páry, že nezbylo dost tlaku na výrobu skutečného diamantu. Škoda.

„Proudy energie se stávají neviditelnými oceány blaženosti. Myšlenka se mění v čas, hmota se stává hudbou. Vzdávám se.“

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?