Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Attic - Foster

AtticFoster

Sorgh23.5.2020
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Je to už nějaký rok, co jsme navštívili jedno neblahé americké podkroví. Z okenic se loupal starý lak, zatímco lesní poetika se snoubila se skromným životem obyčejného člověka. Obdiv k americkému black metalu ze mě tehdy vytryskl jako gejzír karlovarské kyselky, tedy silou nevídanou.

Lesní romantism, oslava přírodních krás a troška zvířecí přirozenosti se potkává v díle oregonské kapely Attic. Před šesti lety to bylo debutní album Seasons, kde se okamžitě projevil jejich naturální, syrový styl. A i když uběhlo celých šest let od této prvotiny, baskytara změnila majitele a svět se drobátko pos..l,  na jejich přírodním cítění se nezměnilo nic. Jejich druhé album Foster nepostrádá nic ze síly svého předchůdce, a tak mi zůstává záhadou, proč se kapela za celou dobu nedostala pod křídla žádného labelu. Veškeré práce s vydáním byly opět čistě v režii samotných Attic.

 

Album Foster  je už tradičně oděno do amatérské fotky jasně odkazující do lesní říše, ve které jsme už kdysi houbařili. I když se říká, že obal prodává, tady to naštěstí neplatí. Mě by asi tohle foto, které jakoby se vrátilo z časů silné, české, doomové scény, nepřesvědčilo. Leč Attic pro své vlastní i naše štěstí nezapomínají na to hlavní, což je hudba jako taková. Protahovat do nekonečna několik klávesových motivů a u toho škrékat, to opravdu nebyl a není jejich případ. Tito nimrodi umí hrát velmi dobře a chytře. Hudební kompozice jsou nosným základem jejich počínání, na nich staví a rozvíjí tématiku přírody, která by od lidí jen těžko hledala lepší obhajobu života v jejím přívětivém sousedství.

 

I když to zpočátku nevypadá a deska se rozjíždí bez výraznějšího vzrušení, už po chvíli se situace začíná měnit, rytmus změní kadenci a skladba chytne neskutečný drajv. Z mlh se blíží něco zajímavého, dobrodružného. Ze hry dostáváte chuť se toulat, shlížet mocně do sevřených údolí a u toho poslouchat tyhle rarachy. Silné riffy nebo procítěně týrané struny, vždy podle aktuálního počasí a nálady. První skladba vás rozpálí do běla, ve druhé jde víc o atmosféru, třetí si vás ochočí zprvu dumavým rozpoložením, později silným kytarovým motivem. K silnému dojmu toho není potřeba mnoho, vždyť stačí jen zabrnkat na prstem tlumené struny jako je to slyšet v poslední skladbě. Nebo jeden rázný riff bez zvukového balastu, který otevře tuhle Pandořinu skříňku a vsype trochu jehličí pod dveře. Attic prostě ví jak si poradit s kompozičním oříškem.

 

Kdyby vás přestali bavit, což se tak rychle nestane, na chvilku je vyměňte za Agalloch a pokračujte ve studiu lesní moudrosti. Tyhle dvě kapely k sobě mají docela blízko, to už jsem zmínil při psaní o debutním Seasons. Takže pro ty, co ještě stále pláčí nad koncem druhé jmenované legendy, by Attic mohli posloužit jako dostatečná náplast. Sice jdou víc na dřeň, ale vycházejí ze stejného základu. Hlavní je to přírodní cítění, ti mravenci v botách.

 

Pro někoho bude zajímavé, že patří mezi ty, kteří nedají dopustit na klasické kazety. A tak si kromě klasického CD můžete koupit tyhle nosiče ve dvojím provedení. Nejde o nádherně zpracované sběratelské kousky, ale ti, kdo jsou postiženi tím správným způsobem, jistě ví.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 26.5.20 16:33odpovědět

No fakt, Sorgh definoval Attic. Vymáhal bych dlužnou částku, řekněme v řádech pár oregonských ejlů.

Lomikar / 26.5.20 10:13odpovědět

Koukám, že mládenci na BC použili úryvek z tvojí minulý recenze k vlastní charakteristice. Jaká čest. Jinak hudebně mě to dost chytlo, ale ty jejich texty jsou tak gumový, že mi to před nima úplně zavřelo dveře.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky