Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Attic - Seasons

AtticSeasons

Sorgh9.11.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Attic patří do oregonských lesů stejně jako motorové pily a další propriety dřevařského průmyslu. V jejich společnosti se zpracování syrového dřeva stává dobrodružnou zábavou a ani si neuvědomíte bolest unavených svalů, to až večer. S přicházejícím soumrakem se s návaly horka přikrádají i další pocity jako stvořené pro lesní srub.

Lesní život není jednotvárný a v podobném duchu to vidí i Attic - na Seasons se střídá mnoho poloh, které si dokážete v blacku představit. Dosyta se poměje milovník atmosférických pohledů do krajiny i nekompromisní ctitel brusičského umění. Navíc při snaze zahlédnout nehmotného ducha lesa stoupajícího spolu s oparem vzhůru k nebesům nedochází k plýtvání časem za unylých, táhlých stesků vysávajících energii kolemjdoucích. Pěkně zčerstva a s gustem se prsty noří do strun, víc než noc se uctívá ranní svítání s optimismem probuzených ptáků. Postupem dne se mění počasí, rozespalé myšlenky přecházejí ve zběsilé metelice špikované klepačkama, hodně blacku, naturálna, pachu zvířecích kožek. Ani chvíle nudy, jen animální fascinace přírodou v její nahé kráse.

 

Víc než na chaos šílených včelínů nás doprovází rytmická pestrost, která rozehrává paletu barev dle ročního období. Syrové kytary s nadšením tvoří nové a nové riffy, kdepak strnulost a monotematický hobling, ten ve stínu jehličnanů nemá místo. Tvorba se představuje širším záběrem, než by mohly nabízet pouze černé kulisy. Attic s gustem nasazují fazónu epického nadšení a za šumu větru se musíme sklonit nad řadou stop otisknutých v blátě. Zjištění, že tu před námi už někdo šel, je překvapující, ale celkem pochopitelné. Pátrání v herbářích a knihách zabývajících se lesní moudrostí přitáhlo moji pozornost k partě Agalloch na výletě.

 

Každý třeba nebude souhlasit, ale podle mě je zřejmé, že Attic naprosto spontánně sešli na zarůstající cestičku, kterou si někdo proklestil, ale dlouho nepoužíval. Je těsná a z houštin se šklebí grimasy rozličných tvarů. Agalloch mi vychází jako jasná inspirace.

 

K tvorbě atmosféry kapela nepoužívá žádné klávesy ani jsem nepostřehl vtíravý tlak samplů. Všeho je dosaženo působivou hrou na kytary, které množstvím stop vytváří bohatou žeň sluchových vjemů. Co oceňuji obzvlášť, je syrovost a neučesanost nahrávky. Není to ten typ garážové špíny pomalovaných neumětelů, která je často deklarována jako úmysl. Tady máte pocit, že jezdíte nehty po kůře šupinatých smrků, vidíte hromádky pilin u čerstvých pařezů a všude to voní čerstvou mízou smíšenou s hlínou. Stromy končí svůj život a přesto je hezké být v lese.

 

 

Když jsem mluvil o snaze udržet si širší rozhled, měl jsem na mysli momenty, ve kterých se lesním koridorem šíří sladký závan smrti. Sice brzo pomine, ale stačí zasít sémě valivých, podladěných vsuvek, které zpomalí do běla rozžhavený řetěz pil tak jako ve skladbě Deathstorm. I taková Centralia dbá na stylovou různorodost, ale její sympatie patří spíš svižnější jízdě se současně zachovanou technikou. Za naprosto opačný konec lana Attic tahají ve skladbách Spring nebo Snow. Dlouho instrumentální, výpravné a krásné skladby jsou jako ráno na posedu, když kolouši ukazují své bílé zadky. Spring sice ve druhé části začne hrozit a hudba notně přitvrdí, ale krásně to ukazuje schopnost kombinovat protipóly, lákat vlka i srnu do stejného krmelce.

 

Podobnost s Agalloch mi leze na mysl i díky názvům skladeb jako je právě Spring, nebo třebas Fall, Snow, Monument. Prvky přírodní, pevně dané, někdy stěží pochopitelné a nepřesně popsané. Z desky plyne obdiv a láska k přírodě, k její divoké tváři, která s člověkem nemusí mít vůbec žádnou trpělivost. S Attic čas letí jako o závod a jedna prohlídka revíru jen těžko uhasí probuzenou žízeň. Škoda jen, že album vyšlo pouze v digitální podobě. I přez nepřekvapivý obal a nesouznící typografii bych jeho fyzickou přítomnost ocenil.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 9.11.14 10:53odpovědět

To zní slibně :)

David / 9.11.14 10:01odpovědět

Díky za tip, poslechnu...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky