Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

David Wrench je zasloužilý hudební producent, který ve studiích dýchal na zátylek interpretům jako David Byrne, FKA Twigs, Young Fathers či Austra. Má řadu cen a vypadá strašidelně. Evangeline Ling je mladá britská umělkyně a modelka. Teprve nedávno ukončila studium na výtvarné škole, má velkou pihu nad pravým prsem a neví co se sebou. Těžko říct, jak se dali dohromady, nicméně vzniknuvší tvůrčí přetlak dal vzniknout hudebnímu projektu s výborně googlovatelným jménem Audiobooks.

Jejich přechozí debutní album Now! (in a Minute) ke mně svého času doputovalo v různých ústřižcích, nicméně celé jsem ho neslyšel a všeobecný úzus ohledně něj panuje takový, že se jedná o prvotřídní skladatelství motající se v naprosto nekoncepčním chaosu, kde jedna píseň neví, co dělá druhá a do toho Evangeline Ling žvatlá úplně z cesty jako smyslů zbavená. Takovému popisu bych se nebránil ani v případě alba druhého, zároveň bych ale rád upozornil, že nemám problém ani s jedním zmíněným elementem. Třeba tím prvotřídním skladatelstvím.

Když si projdeme Wrenchovo producentské curriculum, vidíme v něm jasně člověka, který není zamknutý v jedné hudební poloze a má schopnosti a tendence kecat prakticky do jakéhokoli konvenčnějšího hudebního žánru. Zároveň vzhledem ke své profesi ví, nakolik není třeba svoji hudební aprobaci zbytečně exhibovat, když je schopný na stůl vyplivnout jednoduše dobrý song. Hudební rozsah Astro Tough je totiž skutečně eklektický. Začínáme elektronickou peckou The Doll, která jakoby koncem 90. let vypadla ze šuplíku Chemical Brothers. Brilantní píseň He Called Me Bambi zase vyroste v dramatickou Ellisovinu se silnými smyčcovými vlnami. Na Warrena jsem si pak vzpomněl i v závěrečném tracku Farmer. First Move je pak synthovým dojákem, který upomene smutné taneční písně první poloviny 80. let, Driven By Beef zase úplně jeblý mambo a Black Lipstick regulérní techno.

Jaký je v tomhle všem vklad Ling? Stojí za texty a vokální složkou. Přičemž zde může mnohý narazit, zejména pokud má konvenčnější představy o tom, jak taková dívčí vokální složka, potažmo texty, mohou vypadat. Její projev působí nejednou zmateně opile, případně cílevědomě zkouřeně. Často se jedná pouze o mluvené slovo (The Doll) někdy přecházející až v nonsensové žvatlání (Blue Tits) či pomatené vřeštění (Driven by Beef). Ve zpívaných pasážích pak hrdě prezentuje nakolik není profesionální zpěvačkou. Například, když v písni First Move drobné falše ve vyšších tóninách jejího hlasu dojemně korespondují s textem o tom, jak jela dlouhou cestu do tanečního klubu a teď tam nešťastně stojí a neví, jaký udělat první pohyb. Finální píseň Farmer pak svojí kouzelnou bezelstností budí dojem zapomenutého textu, který si interpretka domýšlí během hraní.

Samotné texty jsou svojí kapitolou. Mimo jiné tedy také proto, že díky výraznému přednesu se před nimi prostě neschováte. Jsou to velmi osobní a často nekoherentní schrumáže zážitků, podvědomých stresů, situací a projekcí. To vše s velkou dávkou ironie. Při důkladném studiu jsem však objevil celkem zajímavý fakt a to, že se ani jednou neschovají do metafor, aluzí či dvouznačností. Vše zde je bezprostřední, konkrétní a v tom často třeba i vulgární. A tento přístup mně velice oslovil, protože za a) si myslím, že pracovat dobře s nějakým poeticko-kryptickým jazykem umí tak padesátina hudebních projektů, který se k němu uchylují (a Triumph Genus to fakt nejsou) a za b) si na ty neurózy, nejistoty, křehkost a pitomost mládí dokážu ještě vzpomenout a dle toho, jak se zde o tom všem mluví to na mě působí sympaticky autenticky.

Audiobooks je perfektní hudební multižánrová exkurze do devadesátkových postupů v režii někoho, kdo už nemusí nikomu dokazovat, že je výborný hudebník, protože mu stačí zkrátka jím jen být. Pokud k tomu sekunduje věrohodně pomatená holka, která se skrze texty vtipně vypisuje, jak neví, kde je levá, je to pro mě ideální kombinace. Replay!