Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O jednočlenném projektu Aūkels jsem na prknech Echoes už prohodil pár slov v souvislosti s debutovým albem Raynkaym, ale byl to jen takový štěk v rámci říjnových Ozvěn, který paradoxně žádnou ozvěnu nevyvolal. Pojem Aūkels dosud zůstává ryze podzemní záležitostí pro podzemní lidi libující si v odbojové činnosti vůči mainstreamu a na tom se ještě nějakou dobu nic nezmění. Možná i lesní mužík Wojsław (alias Swaikstan) to ví a svou káru netlačí nikam, kde by píchl duši. Pokuřuje u své chajdy dýmku míru a mezi vařením sekyrkového bujónu a výrobou pálenky z listí a hub točí a míchá melancholické desky, jimiž zahání chmury, že mu nechodí pošta. Na nic dalšího není čas.

Ať už se moje představa o jeho stylu života slučuje s realitou nebo ne, rozhodně je mi sympatické, že alba Raynkaym i Ebwaidilīsnā přichází na svět bez pompy akčních lyric videí a neobtěžkaná limitovanými edicemi vinylů v šesti různých barvách. Ono se to možná bude ještě dohánět, ovšem takové samotářské samohonce sluší skromnost. O debutu Raynkaym jsem se vyjádřil obdobně střídmě, ale s dvojkou Ebwaidilīsnā mi to už nedalo a proto jsme dnes tady.

Wojsław je dle dostupných zdrojů namočený do více projektů a kapel. Většinou to rozjede s nějakým kumpánem ze slzavého údolí a spolu pak smočí v melancholii tu black, onde doom. S Aūkels vstupujeme do stínů atmosférického blacku a průvodcem je nám tentokrát jen Wojsław, který si jako pravý samotář vystačí sám se sebou a základním vybavením, např. bicím automatem. Pro nahrávku je tato skutečnost limitující leda v okamžiku, kdy se zaměříte na její zvuk. A tím vůbec nemyslím automat, který je naopak úplně v pohodě. Zvuk Ebwaidilīsnā je zahuhlaný a přebasovaný a připomíná dunění, které možná znáte, když se pokoušíte s ucpaným nosem mluvit v koupelně. Čili stejný případ jako debutová nahrávka a důkaz, že se Wojsław v tomto směru moc neposunul. Nebo mu to vyhovuje a posluchačům rovněž? U mě je to tak napůl.

S čím jsem naopak spokojen beze zbytku je kontinuita, s jakou Ebwaidilīsnā navazuje na svého předchůdce. Album pokračuje ve stejné činnosti jako nová směna u pásu a přesně to od Aūkels potřebuji. Nášup, který mě zavede na známou stezku, připomene staré příběhy a rozvine nové. Zvláštní smysl pro chytlavost začíná být pro Aūkels typický už na druhé desce. Do jisté míry by se dalo hovořit i o refrénech. Podobné je to s celkovým vyzněním nahrávky, která i přes agresivnější vokál, hutný zvuk a rychlá tempa působí přístupně a díky jednoduchým melodiím otevírá náruč dokořán. Že je to občas v doprovodu zvuků střelby na zimáku, je zase věc druhá a chyba bude spíš na straně přijímače. Nenechte se odradit.

Aūkels je volba jít cestou jednoduchosti. Škála pocitů z nahrávky není široká, ale melancholie, která z alba sálá a chytlavé melodie, které ji umocňují, stačí k slušnému zážitku.