Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předpokládám, že kapela Autumn Hour je pro mnohé z našich čtenářů zatím neznámým pojmem, takže se ji v následujících řádcích pokusím v krátkosti představit. Počátky tohoto čtyřčlenného souboru pohybujícího se v žánrovém prostředí progresivního power/thrash metalu sahají do roku 2003, kdy zpěvák Alan Tecchio, zkušený z působení v několika heavy a thrash metalových kapelách v čele s Watchtower Rona Jarzombeka, rozjel spolupráci s kytaristou Justinem Jurmanem, jejímž výsledkem bylo pár demonahrávek do šuplíku pro strýčka příhodu. Historie Autumn Hour se pak dále rozvíjí až v roce 2008, kdy se dvojice autorů opět dává dohromady a s rozšířením line-upu o baskytaristu Clinta Arenta (ex-Seven Witches) a bubeníka Davea Lescinskeho (rovněž ex-Seven Witches) vzniká plnohodnotná kapela, schopná koncertovat a nahrávat ve studiu. Výsledkem kooperace těchto čtyř osob je debutové album „Dethroned“.

Toto koncepční album vyšlo už v roce 2009, ale jednalo se pouze o americkou edici a teprve až na počátku roku 2010 se prostřednictvím firmy Cyclone Empire dostalo i k nám do Evropy. Hudební základy pro tuto desku byly položeny roku 2003 hlavní dvojicí skladatelů Tecchio-Jurman na zmíněných demáčích, zaznamenané nápady pak byly o pět let později kompletní sestavou upraveny a doplněny o úplně nový materiál. Navzdory tomuto dlouhému a přerušenému procesu komponování skladeb nevyznívá deska „Dethroned“ roztříštěně. Album je sice rozděleno na tři části, ale to se týká spíše textového konceptu, hudební tvář zůstává neměnná. Jak už jsem naznačil v úvodu, pole působnosti Autumn Hour představuje „lehce progresivní“ power/thrash metal. Dominatní složkou je power metal amerického střihu (Vicious Rumors, Seven Witches), ale hudební výraz zahrnuje i přesahy do groove metalu a sem tam je možno postřehnout i odkaz Texasanů Galactic Cowboys. Alan Tecchio je schopný zpěvák a svým dobrým výkonem táhne kapelu kupředu. Klasické heavy metalové polohy zvládá s nadhledem, má cit pro použití vícehlasých harmonií a když je potřeba přitlačit na pilu a zařvat něco z plných plic, nemá s tím problém. Zvuk nahrávky je přesně tak hutný a masitý, aby vyzněla jak podladěná tvrdost neústupných riffů, tak i pochmurné melodie či působivé kytarové vyhrávky.

Na albu se nachází jak hitové, či lépe řečeno výraznější skladby, tak i ty méně zdařilé, kterým se nedaří vyšplhat na slunce z šedi průměru. Šedou myškou bych mohl označit hned první regulérní skladbu „End User“, trochu hůře je na tom balada „How Were We Supposed to Know?“, která měla být zřejmě pootevřeným stavidlem emocí, ale ubližuje ji přílišná repetitivnost ústředních motivů. Od závěru desky bych také očekával velkolepější finále. Naopak spokojenost vyvolávají skladby jako „Techcceleration“, „Unbelievable“, klipovka „Fade Out“ či titulní song. Cover od Eurythmics „Here Comes The Rain Again“ se kapele také nadmíru povedl. Celkově na desce tedy převažují pozitiva, i když k dokonalosti se Autumn Hour budou muset ještě nějakou chvíli probojovávat.

Povzbudivé je, že Autumn Hour nezpívají o povrchních tématech, ale zabývají se hlubší tématikou. Na tomto koncepčním albu vycházejí z literární předlohy knihy „The Singularity is Near“, což je publikace známého amerického myslitele a vizionáře Raye Kurzweila. Hned vzápětí však musím dodat, že texty si kapela zřejmě nechává pro sebe, takže zjištění, že se Autumn Hour probírají v problematice vztahu a dopadu moderních technologií na člověka je zároveň poslední instancí mého pátrání. Škoda, mohlo by jít o zajímavé počtení.