Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Avantasia se zdá býti věčná a Tobias bude své věrné oblažovat až do svého skonu. Pravděpodobně to tak dopadne, kvantitou Sammet srší neustále. V roce 2010 se mu zborcení hráze kvality podařilo zabránit i přes fakt, že se rozhodl vydat najednou dvě alba. Těch 120 minut mohlo děsit, ale tvůrčí mozek toto břímě utáhnul pouze s malými kvalitativními problémy. Předchozí dvoj opera tak ještě snesla přísná měřítka a obstála. Jak tomu bude u dalšího koncepčního díla? Bude řada povedených oper pokračovat?

Mohu předeslat, že Tobias je jako ovocný strom. Jednu sezónu zarodí silnou úrodu, následné roky z ní žije a užívá plody. Bohužel po tak vydatném vydání se strom odpočívá a dává skvělých plodů málo. Stejná charakteristika je přiléhavě střižená i aktuálnímu dílu „The Mystery Of Time“. Tobias opět přizval hvězdné hosty a mnoho z nich se objevuje pod jeho taktovkou poprvé. Lesk hostů, velká produkce a celé symfonické těleso bohužel nezastavují kvalitativní propad a ubohou průměrnost, která album svazuje a není možné si s ním dopřát lety fantazií jako s předešlými počiny. V uších mi značně vrávorají nevýrazné bicí v podání Russella Gilbrooka (Uriah Heep), dramaturgie se snaží, co jí síly stačí, aby album mělo spád a rozmanitost, to se udržuje klišovitým střídáním nálad jednotlivých songů, avšak při srovnání předchozí tvorby, mi nevychází dobrý výsledek. I ty nejsilnější skladby z „The Mystery Of Time“,  by patřily mezi ty sotva průměrné, které hatily dojem na předchozí dvojici alb.

Některé písně se snaží vytvářet umělohmotnou temnou zahloubanost, ale jediné, co mi zůstává, je chabá kostra zaobalená monumentálností hostujícího symfoňáku. Co nevychází na plné čáře, jsou rychlé skladby, kde zpívající Kiske zní jako vlastní karikatura, ale dobrý zpěvák z chatrné kompozice nevystaví katedrálu (Kiskemu jde více k barvě pleti a hlasu Unisonic). Rychlé skladby působí jako ruch frekventované silnice, rušící lesní rozjímání. Jednoznačný průnik do zákoutí nekvality, na jaký u Avantasie nikdy nebyl prostor, nastává u klipem vybavené skladby „Sleepwalking“. Tato soft rocková jemná píseň, spadající spíše do baladických sfér, mě značně irituje. Stejně jako na předchozím albu „Angels Of Babylon“ zde dostala příležitost v jediné skladbě Cloudy Yang, ale skladba jí nedovoluje ani z desetiny zazářit jako minule. Promarněný čas jak pro Cloudy, tak především pro posluchače.

"Avantasia - Sleepwalking"

Nevychází ani zapojení vokalisty Atkinse z Pretty Maids, ale skladba, ve které dostal prostor, je z oblasti označené šedí a průměrem. Totéž je možné bez přelepky použít i pro „What's Left Of Me“, kde se plouží z plna hrdla další novic Ericem Martinem (Mr. Big). Škoda promarněné šance. Raději bych Erica slyšel v něčem pro něj méně typickém, než v suché obligátní baladě, jakých v domovské kapele stvořil tolik, že by to stačilo na několik hudebních životů. Sammet ztrácí nejen kompoziční múzu, ale i odvahu více si s hosty pohrát a vymáčknout z nich opravdu to nejlepší (A. A. Lucassena mohl využít i v tomto směru), ale to je asi možné jen při společném pobytu ve studiu, nikoliv po chladném internetu, kde se přenos emocí ne vždy musí zdařit.

Album zachraňuje v mnoha aspektech premiant J. L. Turner, který je vhodným ekvivalentem Landeho, jenž se momentálně soustřeďuje pouze na vlastní sólovou tvorbu a Sammeta tentokráte odřekl. Turner umí vyčarovat silný refrén a o bluesovém feelingu netřeba psát. Dalším povedeným tahem je angažování veterána Biffa Byforda z britských NWOBHM pilířů Saxon. Bohužel, i když Sammet sahá k osvědčeným kompozičním postupům a kombinatorice velkých hlasů a silných motivů, nic opravdu kvalitního z toho nevyrůstá. Možná to je zapříčiněno mojí vlastní oposlouchaností a ztrátou vášně z podobně střižené hudby, kterou zapříčinilo její nadužívání a vybudovaný rozhled. Nenacházím nic objevného, abych po tom skočil a potřeboval to vychutnávat opakovaně. Všechno je to už takové podobné, očekávatelně líbivé, bez momentu překvapení, k čemuž se s časem přidává vyčpělost a unylost. Možná bych mohl vyšťouchnout um Kulicka, který občas svojí hrou umí strhnout. Samotná Avantasia vydala alba, která se dotýkala nebeských bran věčnosti, nyní se na ně dívá z uctivé vzdálenosti, těžce levitujíc nad zemí. Tam se zuby nehty drží, díky stále častěji využívané pomp rockové bombastičnosti s urozeným britským rodokmenem. Úbytek tvrdosti, nadrozměrných kompozičních stop a příklon k jednoduššímu projevu, neustupuje něčemu novému, co by ekvivalentně nahradilo ustupující prvky. Skladby tak nabývají na obyčejném prázdném dojmu. Začínám mít pocit, že Tobias ztrácí zpětnou vazbu a nedostává se mu nadhledu a odstupu od své tvorby, která ho svázala a nechce jej pustit do odvážnějších uměleckých kroků a dovoluje jen chrlit očekávatelné produkty.

Kdo si pořídí limitovanou edici, dostane přidáno. Náklad to je ale spíše z ranku smrdutějších. „The Cross And You“ je naprosto zbytečná skladba a „Death Is Just A Feeling“ je otazník sám o sobě, když to řeknu zaobaleně a slušně s velkým přemáháním (na předchozím albu "Angel of Babylon" ji výtečně zapěl Jon Oliva). Nechápu, co do Sammeta vnuklo myšlenku vzít si tuto skladbu a odkokrhat ji po svém. Tobias svým výkonem potvrdil, že jeho hlasivky pracují a stávají se stále obyčejnějšími. Výšky jsou v háji a plnost výrazu pro spodek je v nedohlednu. Průměrný zpěvák, avšak s velkou ambicí a pracovitostí. Kdo stále nemá dost a ponoří se do druhého CD s hudbou bez vokalistů, dostane velkou porci nudy. Instrumentálky odhalují, kde leží středobod úspěchu současné Avantasie. Ta má široké posluchačské zázemí, z něhož někdo bude na album reptat, ale bude zašlapán drtivou většinou, která má jen jednu pravdu a nepřipustí nic jiného.